JAK JSEM JEDLA PŮL ROK KAKTUSY A KOBYLKY ANEB MOJE MEXICKÁ KARANTÉNA (CZ)
V mém mexickém karanténním ex post psaném deníku si můžete počíst moje zážitky z MX státu Oaxaca (a z části z Guatemaly) v době covidu-19 čili že z roku 2020. Kdo to prožil ve stejné době taky tady (myšleno: Střední Amerika), nebo někde poblíž, berte to s rezervou. Vše je samozřejmě subjektivní. A navíc ty země LatAm jsou obrovské. Velké rozdíly jsou nejen mezi jednotlivými republikami, ale i mezi jejich státy a regiony uvnitř. Záleží, v jakém místě, městě, ale třeba i čtvrti a typu baráku to kdo jak prožíval. Kdo v domku se zahradou a příjmem z práce, do které nemusel, tak asi dost jinak než někdo zavřený v minibytě s jedním oknem a po pár dnech bez příjmů . Dojmy a zpětný pohled na situaci budou velmi ovlivněné tím, kolik má peněz jeho rodina. To vám samozřejmě determinuje život všude, ale prostě v zemích mimo Evropu platí mnohem výrazněji: bohatí jsou fakt mnohem více bohatí, chudí mnohem více chudí… Střední třída je tu menší, ale existuje tu. Já mám nejvíce přátel a známých právě v tomto levelu (hodně inťoušů typu profesoři, výzkumníci, lektoři, lidé kolem turismu, lidé z IT a marketingu a grafiky, lidé kolem eventů, novináři, menší podnikatelé, …). Mám ale i známé opravdu velmi chudé a i velmi, velmi bohaté. Point je, že každý samozřejmě bude mít vzpomínky na tu zvláštní letošní situaci (asi i s přesahem do 2021), na kterou nebyl nikdo ready, jiné, a to často s ohledem na to, jak moc se musel ohánět, aby přežil nejen karanténu, ale měl i co dělat, až skončí… neberte to tedy jako exaktní popis, že takto to vnímali všichni expati, nedejbože všichni místňáci. Nepopisuji to rozhodně ani jako novinář, ani jako žádný výzkumník antropolog. Moje osobní zážitky a dojmy jsem namíchala i z dojmů, když jsem si hodiny povídala nebo chatovala jak s mými kamarády v Guatemale, Salvadoru, Mexiku, kamarádkou Češkou žijcí t.č. v Ekvádoru, s kamarády, co mají rodiny v dalších okolních státech tohoto regionu… Každopádně zápisky jsou velmi subjektivní a slovy mého oboru sociologie: jde o reflexi “pozorování zúčastněného” bez ambice zůstat neutrální. Zápisky mi pomohly si ex post urovnat vzpomínky a tuhle nečekanou story si tak nějak sama pro sebe v hlavě uzavřít.
PS - Jo a možná pro představu místa, kde jsem byla, mrkněte na dokument o Oaxace, k dispozici na ivyslani České televize: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1185966822-na-ceste/212562260120030-na-ceste-po-oaxace/ a případně mrknětě do mých “karanténních fotek” tady: https://photos.app.goo.gl/2WggQJxm9bXZWdEN8 > v tom albu logicky není moc nic koukavé turistické, jen náš “holobyt”, zavřené baráky a pak výlet na konci… ale taková holt byla karanténa… Alba z před-covidové éry najdete z tohoto regionu tady: https://pietradr.rajce.idnes.cz/
Možná pak vaše fantazie bude při čtení mých vzpomínek o trochu barevnější. To totiž celý region Centrální Ameriky rozhodně je <3
Guatemalské intro
02 - guatemalské sopky, poslední pohledy na přírodu na dlouhý půl rok, ale v té době jsem to ještě netušila
Poslední únorové dny opouštím mexické přátele v krásném státě i stejnojmenném městě Oaxaca, vytančená a s dostatkem zimní dávky salsy, bachaty a cumbie, s dvěma malými výlety za kamarády k Pacifiku do Puerta, uspokojena s odevzdáním daňového přiznání a uspokojena také kulturně návštěvou spousty krásných místních galerií… s výhledem skvělého měsíce v Guatemale, kdy budu moci ukázat krásy Guate během kariérového retreatu (https://www.careerdesigner.cz/karierovy-inspiracni-retreat) a pak si v poklidu tvořit v místním Impact HUBu nové pracovní produkty před zahájením jarní školicí sezóny v ČR… prostě už několik let taková moje Q1 klasika...
Mno, tak letos bude vše samozřejmě jinak… a z původních plánů v Guate se v podstatě uskutečnila jen cesta tam z Mexika a první necelý týden. A hned zkraje března nabraly události poměrně rychlý a nečekaný spád.
5.3. Ještě běží poznávací aktivity kariérového retreatu. Potkáváme se úspěšně s Peťou, která za mnou na retreat dorazila z Ekvádoru… a já večer posílám, tak trochu z recese, do ČR fotky z guatemalských krámů, kde se stále v pohodě prodává všechno - hlavně těstoviny a dezinfekční gel, který je v tu chvíli nedostatkové zboží… protože v Čechách právě probíhá vykupování hajzlpapírů a trvanlivých potravin. Sleduji z dálky, co se děje, a nestačím se divit.
7.3. Paříme vaříme během Kariérového retreatu s Peťou, Rafaelem a Gorett, … Vysvětlení = paříme tím, že nás skoro místní umělec a kuchař Rafa (Venezuelan aktuálně žijící v Guatemale) bere na lokální trhy a ukazuje během půl dne asi 10 fusion receptů propojující jeho praxi z kuchyní z celého světa a s tím, co se lokálně nabízí. K tomu nesmí chybět flaška vína otevřená kreativně vrtačkou:) Večer koukáme na net na zprávy a furt doufáme, že před-covid šílenství zůstane jen v Evropě.
9.3. Ještě stíháme odjet na pláž do Monterrico, projet se v mangrovnících při východu slunce s kamarádem Luisem, potkat místní lidi se srdcem na dlani, ale i postavičky, co tu dýlujou drogy, prostě klasický pestrý mix… Začínám vážně zvažovat jako alternativu možnost přečkat evropskou coronu tady. Čekuju situaci, kolik práce se dá i na jaře udělat online… prý moc ne, všichni stále doufají, že žádný lock down v Evropě nebude… Nicméně postupně (a velmi rychle) se snižují v ČR povolené počty lidí / 1 akci, 500 - 50 - 5 - 0 … Což mi trochu dává zapravdu v mém plánu B - s návratem do ČR nespěchat. A začít přemýšlet, jak a odkud budu školit online.
10.3. Předtucha, že domů na konci března nepoletím se stává reálnější… v práci se už lidi připravují na pár dní (?) doma … prý ta spolupráce online by možná šla.
11.3. Vracíme se z pobřeží od Pacifiku do Antigua… městečko se už skoro celé vylidnilo od turistů (Antigua je totiž nejturističtější místo Guatemaly, takovej střed backpacker & expat světa a zároveň hipsterland Střední Ameriky) - v dormu Peti v hostelu Adra, kde bylo na pokoji cca 40 lidí zbyli asi 4. Ze dne na den prostě zmizeli lidi.
12.3. Dáváme poslední degustaci kafe a pokec s Titem v Fat Cat Coffee, mrkneme se do Impact Hubu, za šperkařema do Xibalby… výrobu vlastní čokošky u Fernanda bohužel po dohodě odkládám na neurčito a narychlo dělám v Canvě rychlou infografiku v EN a CZ, zda bude mít někdo jakoukoliv práci online na nejbližíš měsíce, ať se ozve… netuším ještě, že to bude potřebovat celej svět, ne jen já … rozhoduju se na rychlo nechat zaplacený měsíční nájem v Guatemale nájmem a vrátit se na čekačku rychle do Mexika, zpět do Oaxacy - moje teorie: větší země, víc možností odletu při případném průseru… (intuici jsem měla dobrou)... a přesvědčuji Peťu, ať se do Ekvádoru (do hostelu, kde pracuje a má tam většinu věcí) vrátí už zítra… ať nečeká do pondělí (taky dobrá intuice)...
Týž den u svých mexických kontaktů zjišťuji, zda se mám kam vrátit a nebudu v Oaxace bezďák.
Co si budem… obě jsme to stihly tak tak… obě odjíždíme narychlo ještě v noci ze čtvrtka na pátek… Peťa do hlavního města na letiště, já přes hlavní město na bus, znovu zpět na hranice do mexicko-guatemalské Tapachuly…
Napětí z divné neznámé situace už začíná být cítit také tady. Turisti se pakují v řádu hodin ze země. Trochu se bojím, co bude na hranicích. Ale dobrý. Jen u policajtů stojí dobrovolníci a nechávají nás vyplnit formulář, esli máme horečku… zajímalo by mě, zda tam někdo někdy dobrovolně vyplnil, že ano. A co se pak dělo… hmmm? Takže proběhlo jen odchozí razítko v Guate a příchozí v Mex, přání pěkného pobytu a ok… takže bienvenida po pár dnech zase zpátky. Jdu na autobusák zjistit, jak se dostanu do Oaxacy (budu zkracovat Oax).
Zjišťuji, že busy do Oax jsou na hranicích vyprodané. A také i do Puerta Escondida, což je už také součást státu Oaxaca, ale je to u pobřeží. Mám tam známé a kde přespat. Nicméně smůla.
Tak jsem na 12 hodin bezďák na nádru den v Tapachule… Chce si tu se mnou děsně povídat nějakej bílej kněz (asi misionář) a pak mi chce děsně podat na rozloučenou ruku. Jdu si ji pak vydezinfikovat, asi už chytám tu globální paniku…? Jenže normální dezinfekční gely v malé Tapachule (a ještě menších místních dvou lékárnách) už nejsou. Tak skupuju poslední dětské s obrázky Hello Kitty a nějakýho transformera:) Prý bude tohle (podle info z Evropy) brzy nedostatkové zboží… Ex post edit: k tomu nakonec nedošlo a po pár denní lapsu (fakt myslím max týden) si tu můžete koupit litry dezinfekce na každém rohu. Kdybyste se v tom náhodou chtěli i koupat... Blbé jen je, že mám pocit, že bych se měla po použití některých gelů v některých krámcích spíš omejt a má dost obavu, zda to plní opravdu dezinfikační funkci. No i když… třeba vir zdechne i zalepením v gelové “omáčce” na vašich rukou, kdo ví…
S taxikářema se bavíme o začínající celosvětové hysterii. Tady si lidi zatím fakt myslí (nebo spíše doufají), že to sem nedorazí. A když jo, tak to rychle přejde.
Cestou z Tapa si dávám trochu vynucený over-stop v Puertu. Do Oax to jelo až za mnohem více hodin, tak jsem zvolila tudle variantu). Pepe, vlastník hostelu Casa Kei, mi dává slevu - prej pro uprchlíky:) … jo a dorazil mi surf, jupí, alespoň ho vidím ještě letos, jen teda nejsou vlny, tak jen na zaplavání si. Je ještě docela optimista, ale ne na dlouho… No asi takle, bylo to poslední moře ten jeden den, co jsem viděla na další půl rok.
V Guate bylo to tušení z tak rychlého vylidnění od turistů asi zlověstnější, v Mexiku furt všichni doufají (alespoň tady na pláži), že to nebude tak děsný, protože přece Mexiko a Mexičani už přežili horší věci… ex post edit: ještě teď v srpnu prodává Pepe místním jídlo, aby přežil, hostel prázdný, tak v něm alespoň začali vařit různé specialitky z ryb a rozvážet na objednání…
Za cca dva dny cesty po všech čertech si s Peťou potvrzujem “dobro došly”...
Malé shrnutí: Guatemala zavřela hranice 21.3. oboustranně a to trvá ještě teď v srpnu, Ekvádor ohlásil 14.3., že od 15.3. zavírá hranice… Peťa stihla taktak doletět s posunutou letenkou zpět do práce…. O týden delší rozhodování a jsem v Guate doteď.
První dny v Oaxaca těsně při zavedení karantény
03 - prázdné ulice historického centra Oaxacy, tahle pěší zóna je jinak plná lidí snad v každou část dne… ne letos :( 16.3. jdu do spolubydlení s kamarádem Carlosem v novém (jakože není nový, ale změnili jsme adresu:) bytě v centru… měla jsem to domluvené pro návrat v červnu, tak se to trochu urychlilo. S Carlosem se znám z původního spolubydlení pár ulic vedle poslední dva roky. Protože i Carlos se na tu novou adresu nastěhoval pár dní dozadu, tak má sice pěkně vymalované zdi a esteticky umístěné pokojovky (tak je to prostě estét a designér a priority má tudíž trochu jinde:), ale to je tak asi zatím vše, z praktického pohledu má i on ještě půl věcí v krabicích a já teda ten bágl a tašku. 16.3. i tady začínají preventivní opatření “jornada nacional de sana distancia”, zrušená je školní výuka, akce, a jakékoliv non-essential aktivity. Carlos trochu jako kroutí hlavou, proč se vracím (přece jen do komplet zavření Guate chybí ještě 3 dny a karanténa v Mexiku je sice dnes vyhlášena, ale furt se doufá, že to nebude tak děsné a stále se na to ještě poměrně peče (fyi: první nakažený v Mexiku byl identifikován 28.2., po cestě z Itálie). Ke covidu se proslýchá se, že je to nemoc bohatých bílých, kterou (jsme) k nim zavlekli z Evropy (jako o původu z Číny se ví, ale bere se to, že problém sem přišel z Evropy) … naštěstí tady v Oax jsou Mexičani docela zvyklí na turisty, tak to beru vcelku ok a nelynčujou mě:) Postupně se zavírají všechny krámy mimo potraviny a lékárny, občas už jde někoho zahlédnout s rouškou, ale zatím ještě ne moc. Do povinného nošení na dalších nekonečno měsíců zbývá stále ještě pár dní... Občas zaslechneme zprávy z okolních zemích , že už i sem došla nakupovací hysterie a skupování zboží ve velkém…(a pár případů bylo myslím i v Mexico), nicméně dezinfikačních gelů je a nakonec i bude celou dobu dost, jídla taky… Ale i na základě těch pár lokálních případů a zkušenosti ze zahraničí obchody preventivně zavádění maximální počty jednotek u každého nákupu… všude jsou nově v krámech u cen psané i limity, hlavně na ty základní potraviny. To bylo podle mě rozumné, protože se lidi tím trochu zklidnili. Původní výhled deadline karantény je 19.4. … mno… :/ ex post edit: trvání toho nejpřísnějšího tu bylo do konce července, ale to neznamená, že od 1.8. vše fungovalo normálně (ani náhodou režim jak v ČR jaro léto)... jen prostě mohlo otevřít za přísných podmínek pár restaurací a všechny obchody, všude i venku platí povinnost nosit roušky atp.… ale o tom ještě později. V dubnu se ke karanténě na většině míst v Mexiku zavádí také “ley seca” tj. omezení prodeje alkoholu v době karantény. Jakože žádného alkoholu, ani piva. Něco se dá koupit ve vymezených hodinách. Něco samozřejmě v malých krámcích, když znáte místní prodavačku a ukecáte ji, že to nikomu neřekněte (viď, Báro:)... Ale určitě není možné se zásobit kdoví jakými hektolitry chlastu a prostě tu karanténu propít… Každý stát Mexika (31 států + hlavní město CDMX čti Ciudad México) má samozřejmě své modifikace. Někdy i dílčí municipality. Takže to, co tu budete dál číst opravdu platilo ve státě Oaxaca, a navíc konkrétně ve stejnojmenném hlavním městě, kde jsem byla zavřená. No nedokážu zcela posoudit efektivnost toho rozhodnutí omezit prodej alkoholu. Ale asi to nějaké racionální jádro má… Mj. v návaznosti na to, že Mexiko (a tuším i další okolní země) má opravdu velké problémy s vysokou mírou domácího násilí. V době karantény, kdy není šance před agresorem (ať je to v rodině kdokoliv) “utéct” ani do práce ani do školy, a plus za přispění alkoholu, to nejsou dobré výhledy. Kamarádka Abigail, která se hodně angažuje v aktivismu proti domácímu násilí a spolupracuje s místními neziskovkami, říká, že zatím se počty mrtvých na covid nedají ani zdaleka srovnávat s počtem mrtvých za rok v Mex z důvodu domácího násilí (vraždy + sebevraždy s tímto motivem). Pokud někdo umíte louskat španělské texty, můžete např. mrknout tady: https://drive.google.com/file/d/1OdKgbLL4y335UFZdBxV5cVaXDcQ1K2I1/view?fbclid=IwAR1AjlLYnm5c3Jq_JrHlSs36Gz6QvE0YUUj9u_uWZv_oyWJbGCiaYUTnOLs na aktuální studii o domácím násilí během letošní pandemie. Klidně stačí přečíst jen ten úvod odborné práce, která vznikla na UNAMu (nejprestižnější mex univerzita), k tomuto tématu v kontextu covidu. Btw v Mexiku umře denně 10 žen, u kterých byl identifikován důvod násilí v blízkém okolí. Od ledna do července 2020 bylo zahájeno 123 000+ šetření ohledně domácího násilí. V datech je vidět růst čísel po dobu karantény. A samozřejmě jde o obrovský nárůst ve srovnání s roky předchozími. U dotazovaných více než polovina uvedla, že během karantény probíhal v rodině nějaký typ násilí (na ženách, dětech či jiných slabších členech rodiny). No nic, nebudu teď dělat úplné exkurzy… ale zrovna toto téma je v Mex opravdu živé a velmi často bylo právě srovnáváno s dopady covidu. Tu argumentaci tady slýchám po celou dobou covidu: proč nesmíme vydělávat a máme zavřené naše businessy, když tu umírá ročně tolik lidí na jiné nemoci a z důvodů vražd a domácího násilí a doteď to vládu nezajímalo resp. nic pořádného neudělala… je fakt, že v porovnání s tím je ten virus stále dost abstraktní. A trochu se těm otázkám místních nedivím... Přelom březen a duben: všichni furt řeší covid. Samozřejmě. Jako všude jinde na světě… už se i trochu bojí, moc se radši na pozdrav už část lidí ani neobjímá nebo si nepodává ruku, nikdo neví, co přijde a nikdo netuší, že tu skejsnem v karanténě tak dlouho. Na druhou stranu nejen Češi čelí těžkým časům humorem. Memes samozřejmě jedou a vznikají sarkastické i edukativní písně… ještě doteď mám v mobilu stáhnutou cumbii “coronavirus”... Klip i s vtipnou koláží najdete třeba tady: https://www.youtube.com/watch?v=dXne58Di38A&ab_channel=LosAngelesAzulesVEVO docela mě překvapuje, že byla na YT vložená už v lednu 2020, kdy reagovala zatím “jen” na situaci v Číně. Ve zkratce - mejte si ruce a více textu tady: https://www.letras.mus.br/mister-cumbia/la-cumbia-del-coronavirus/ … prostě Mexičani mají myslím cumbie (jejich oblíbený žánr napříč generacemi) fakt na všechno - nejen o lásce a zmaru, o všech druzích jídla, ale i o globálních nemocech. Výhodou je, že si na to můžete s kýmkoliv zatancovat:) A to chcete:)
Není karanténa jako karanténa
04 - “... kde je kocour? / … jsem v karanténě, neasi” - volný překlad a karanténní variance na klasický meme
Chápu, že vnímání karantény bylo a je individuální. Někdo nesl těžce samotu, někdo naopak neustálou společnost těch samých lidí. Někomu mohlo připadat dlouhých i relativně krátkých pár týdnů v Evropě… Samozřejmě, jako všude jinde na světě, hůře se karanténa snáší ve velkých městech, kde jste skoro uvězněni v nějakém malém bytu, oproti někomu kdo má domek a alespoň malou zahrádku.
Nicméně, ač ta nejzásadnější karanténa trvala tady v Mex od konce března do konce července a všechna roušková a hygienická opatření trvají až doposud s přicházejícím podzimem, můžeme být rádi, protože nemáme (na rozdíl třeba tady v LatAm od Guatemaly, Salvadoru, Ecuadoru, Peru, Bolivie, ..) tak striktní “toque de queda” tj. povinnost zůstat doma a moci vycházet pouze v případě koupě potravin, léků, cesty do nemocnice, a to často jen v přesně vymezenou hodinu... i když třeba některé části / státy Mexika si to nastavili tak také př. Puebla, Jalisco, ad. Takže fakt myslím, že v Evropě to je ještě dost pohoda.
Musím za sebe říct, že ty okrouhané svobody v zavřené zemi a zavřených bytech byly psychicky náročné, ale alespoň jsem si mohla jít do krámu koupit jídlo, kdy jsem chtěla… a přijde mi, podle výsledných statistik, že ta přísnost “toque de queda” finálně ani nějak nezabrala a covid křivka třeba v Guate a Salvadoru rostla stejně rychle, jako třeba tady u nás v Mex… Jen to lidi odnesli více psychicky a skončilo kvůli tomu mnohem více businessů. Tak nevim no, kdo přišel na to, že to bude super funkční řešení:(
Novinky, které nicméně i u nás v Mexiku (stejně jako ve všech okolních zemích) s karanténou přichází (samozřejmě vedle zavřených škol, všech obchodů, restaurací) jsou dále tyto:
zavřené parky obehnané páskou,
zákaz sezení venku na lavičkách a zídkách,
zavřené určité oblasti hor,
zavřené pláže,
nefunkčních 95% meziměstských spojů, ...
Tj. pro lidi ve městě nulová možnost jít/jet do přírody nejbližší půl rok… to už je slušný psycho... Takže ne, neválela jsem si šunky během karantény na pláži - ani já, ani nikdo z těch, co tam bydlí. Já jsem tedy stadnardně 300km od pobřeží (více v horách), ale i místní, co tam bydlí, na pláž ani do vody zrhuba do konce července nesměli. Pak se to trochu začalo rozvolňovat (třeba plavání a surf ok, ale ležet na pláži ne), a také záleželo samozřejmě na benevolenci hlídkujícího policajta a na oblastech. Někde se místní chránili a dodržovali to, někde jste i na plážích viděli polehávat cizince - často na místech před hotely… Nicméně ofiko to bylo zakázané.
Chápu tu logiku, že tady se lidi hodně rádi sdružují a vysedávají v parcích, na plážích atp. … ale to, že už se nemůžete jít ani nikam projít a vyvětrat si hlavu v zeleni, to bylo opravdu psychicky náročné. Nikdy jsem si nedokázala představit, jak je těžké být bez přírody - mít šanci projít se alespoň parkem, kde je tráva, keře, stromy… Nebo nějakou tu zeleň alespoň vidět… A to nemluvím vůbec o nějakých výletech. To bylo samozřejmě sci-fi. Zvlášť, když hodně vesnic v horách se dobrovolně před světem zavřelo tj. dalo barikády na silnice a nešlo nikam dál do hor dojet.
Postupně také velké omezení až zákazy provozování místních autobusových spojení (nějaké městské mhd jakože funguje, př. aby se zdravotníci a prodavači dostali do práce), ale meziměstské busy konečná, v Guate i zákaz jízdy taxíkem či jízda něčím soukromým autem, pokud to není člen rodiny (tj. kdo neodjel z Guate do teď, už nemá šanci na další půl rok, v Kolumbii tento zákaz např. ještě v srpnu trvá).
No jinak je vtipný, takto ke konci března, že všichni místní jsou na nervy aktuálně ne tolik z karantény (stále jsme na začátku), ale jak budou trávit Semana Santa (období Velikonoc, kdy se schází rodiny a přátelé a mimo křesťanskou tradici se i dost ve velkém kalí a lidé z měst jedou na pláže)... většina lidí v mém okolí to zrušila (bez auta by se stejně už nikam nedostali, busy už skoro nejezdí, a moje soc. bublina je taková relativně zodpovědná) … nicméně “se říká”, že dost lidí prostě nechtělo přijít o své prázdniny a rezervace a i tak vyjeli a podpořili šíření (no ale já si trochu myslím, že i bez toho by tu byl vir vesele stále s náma). Navíc už nejen některé pláže, ale i některé vesnice se samy dobrovolně zavřely tím, že si dali už na příjezd zátarasy, a nikoho cizího už od konce března nepouštěly. Ale samozřejmě Mexiko má tisíce km pláží, tak se asi prostě místa na “covid dovču” i tak našla, když měl někdo pnutí i přes zákaz...
Poslední březnové nákupy
05 - první vybavení v mém holobytě:) nejdřív postel, za pár dní židle, za pár týdnů stůl… šlo to pomalu, ale na konec jsem si to zařídila docela útulně
Jinak se v posledním březnovém týdnu zařizuji prakticky: kupuji si a nabíjím lokální SIMku, protože od prvního dne příjezdu řeším net, což je v době karantény (teda i mimo ní) dost nadlidskej úkol, nakonec mi to trvalo dotáhnout do bytu 8 týdnů…
Tak nějak také postupně dovybavuje náš holobyt (nebo novobyt?:), já kupuju kastróly a pár věci na vaření, Carlos mi sehnal z druhé ruky postel, poličku a lampu, kupuji si zásobu desinfekce, různé prodlužky a ještě stihnu dvakrát nakoupit pár ks oblečení v sekáči. Pár obchodů je tak trochu napunk ještě otevřených, ale př. už se nesmí oblečení zkoušet, nebo se lidi nesmí dotýkat nějakých věcí a může to podávat je prodavač atp… no moc to podle mě nefunguje.
Asi jako všude na světě se různě chaoticky zavádí nelogická opatření, kdy některých věcí se můžete dotknout v obchodě, ale některých ne… no, ok, každá země se to nějak pokoušela na začáku nastavit metodou “pokus-omyl”. Konkrétně v místním obchoďáku Soriana (něco jako naše Tesco) zavedli postupem času i vymoženost typu, že všechna “non-essential” oddělení tj. vše mimo jídla a léků, co je normálně v malých krámech už zavřené, se tu v obchoďáku sice teoreticky může koupit, ale ta daná sekce je obehnaná uvnitř krámu páskou a dá se jen zavolat prodavač, kterýmu musíte vysvětlit, co chcete a on to přinese… Mno jednak, když nevíte, co maj, tak máte smůlu, protože se to dost blbě někdy popisuje (jsem tudle tak dlouho otravovala s mým “trochu” nejasným popisem, jakýže to kabel a prodlužku potřebuju, až jsem prodavače nakonec raději překecala, že mě nechal podlézt pásku a měla jsem pár sekund popadnout, co jsem potřebovala…). Jinak teda hygienický efekt tohoto opatření je podle mě fakt nula, páč se všichni, co by normálně rychle prošli, vzali věc a šli platit, shlukli na jednom místě u pásky a čekali jsme na prodavače, který nám samozřejmě šnečí rychlostí nosil ukázat, co má.
Každopádně pro mě zásadní ještě bylo, že jsem stihla koupit to základní dovybavení do bytu, pár ks oblečení na převlečení a ještě fixky a blok na kreslení <3 … to byl dobrý počin. Protože papírnictví bylo zavřeno další 4 měsíce a na konci už mi fixky sotva stačily, ale lepší než nic. A díky karanténě jsem pak pár hodin na kreslení po x letech konečně našla.
Trhy (takové ty jakože farmářské) ještě fungují, vydávání z okýnka zatím taky (kavárny, polo street foody, ale už je to v podstatě zakázané, objevují se první udání: prostě klasika, soused ještě něco vydělává a já nemůžu, tak mu tam pošlu policajty a ti mu ten jeho krámek pod pokutou prostě oblepěj nálepkami “clausurado” a má utrum… když já nic, tak ty taky ne… no smutný, ale todle se asi děje všude…
V době největšího peaku (v Mex cca duben - červenec 2020, ale vlastně on tam byl peak snad skoro pořád:) byly i trhy občas zavírané, což myslím bylo dost devastační pro různé rodiny, co tam prodávají. Jakmile ale mohli prodávat, tak i tady na obyč trhu se fakt snažili o hygienu, aby je zase nezavřeli tj. prodávající si sami hlídali u všech nakupujících i prodávajících vstup s rouškou, klasika, jako všude, dezinfekce rukou a bot a rukou před nimi… U každého vchodu do trhu stojí paní/pán a todle dezinfikování musíte předvést před nimi. Žádné výmluvy… Někde máte i kreativně před vhodem “šibeničku” s kanystrem s vodou na provázku + mýdlem na provázku… téměř ve všech obchodech a trzích se u vchodu měří od začátku pandemie teplota… Máš rýmičku? Smůla… nic nenakoupíš, nikam tě nepustí a nikam nedojedeš… pokud nemáš rodinu a kamarády, tak to máš blbý… Někde i policajti pokutovali na ulicích, pokud vás čapli bez roušky… Vedro nevedro - rouška je tu prostě povinná nejen všude vevnitř, ale i venku od konce března a s výhledem “unlimited”, nebo minimálně do konce roku… Minimálně...
Carlos "krejčí spolubydlič"
06 - první dny šití roušek u nás v bytě, Carlos šije, v zádu zapřáhl do žehlení návštěvu kamaráda Mema Myslím, že někdy fakt ještě zkraje po příjezdu ukazuju Carlosovi, jak lidi šijou v ČR roušky, ukazuju, co doma ušila naše mamka a další u nás… tady se zatím (!) o to ještě verbální bitka nespustila… ale co není, samozřejmě bude… jinak spolubydlič Carlos v době před-covidové organizuje velké eventy (designové, dále kolem komunity LGBT), prodává ve dvou galeriích a šije kravaty a motýlky na svatby a další eventy… už na konci března je tedy jasné, že má se vším utrum… stejně jako většina lidí ale stále doufá, že s trochou úspor těch pár dní doma přežije (haha, … byli jsme naivní). No a ty roušky teda: protože Carlos má doma profi stroj, krásné látky, říkám, ať jde do toho… moc se mu nechce (chápu: nezní to moc jako sexy produkt), ale pak to ještě slyší od dalšího kámoše a pouští se do prozkoumávání střihů a prvních pokusů… mám na památku roušku č.2 (č.1 byl takovej testovací zmetek) Jinak v podstatě každý večer kecáme a přebíráme to tam i zpátky, co je nového, jaké restrikce, a potenciální nebezpečí a možnost trvání karantény… všichni stále doufáme, že za měsíc to snad pomine… Divná je ta nejistota a Mexičani jsou zaskočeni, že nakonec vir i karanténní opatření fakt došly i sem k nim. A že fakt vláda koná, protože většinou zase tak moc nekoná, když se tu dějí jiné katastrofy. I když mi celkově i během karantény a zpětně viděno přijde, že prostě to berou míň hystericky než my tady v Evropě. Oni jsou na ty různé živelné katastrofy, ekonomické průsery, politicky divná rozhodnutí, a to, že se stát v 90% případech moc nepostará, tak nějak zvyklí. A i když se jim to nelíbí, prostě se snaží v mantinelech dané situace nějak přežít a jakkoliv se zařídit. A to se mi vlastně líbí. Není to braní na lehkou váhu. Není to, že by to brali v pohodě. Ale prostě je to tak, jak to je a prostě “tenemos q luchar” (nějak musíme zabojovat, abychom to dali). Každopádně nakonec se Carlos díky coroně dokopal k tomu (ve stylu “nouze naučila Dalibora housti”), aby rozšířil portfolio svých výrobků. A díky rouškám se mu to fakt rozjelo. Teď mi posílal fotku dámských šatů a chystá se na košile, ustálily se mu 3 šičky, prodává roušky v USA, Kostarice, po celém Mexiku. Přes známé. A známé známých, ale i tak frčí. Tak mu držím palce. Je to kluk šikovná:)
Pomoc přes oceán
07 - “jsem tak sám... / … jsem opravdu odsouzen žít v izolac? / … skončí někdy tahle samota? / … nech mě beeeejt!!!! … jeden z vtípků vystihující naše rozpoložení po několikátém prodloužení karantény… o měsíc, o dva, o tři, o čtyři...
Z prvního šoku z velké nejistoty, u které nevidím konce, mi pomáhají online terapeutická setkání s kamarádkou a výbornou terapeutkou Šárkou… díky tomu se snažím dostat z takového toho emergency stavu (“skautka se stále sbaleným batohem v pohotovosti”, jak to popisuje Šárka) a jdu si koupit rtěnku... Prý je potřeba se hodit “do modu Barbie”, uvolnit stres… no to nevím v tom holobytě, věcma ze sekáče a nejistým datem návratu, … trochu Barbie bezdomovec:)
Ale z rtěnky mám radost, koupila jsem si skoro poslední den v dobrym krámku za super cenu asi 18 CZK (než ho na další půlrok nebo navždy … ? … zavřeli).
Vyřizuji také důležitou komunikaci s bytnými v Praze a spadne mi kámen ze srdce, že kamarád z USA, Ryan, který je v bytě místo mě, teď taky nikam z hlediska bezpečnosti nechce a nemůže, takže minimálně jeho pomoc s pokrytí nájmu je úžasná… říká mi, ať si píšu deník… já říkám, že není o čem, když tu není co dělat: jen furt dokola “kafe + kupa práce + karanténa” … říká mi, ať to stejně píšu… no tak já nic nepíšu :D … jen taková měsíční shrnutí mých priorit v mém Kariérovém diJÁři (www.diJAr.cz).
Ehm… tak nakonec na Ryanova slova došla a já se to nakonec rozhodla vše sepsat. Pro hlavně sebe. Ale i pro okolí, co se ptá… no tak to píšu teď. Je srpen 2020 a mně stále běží dost adrenalin, co jako bude a hlavně na jak dlouho a do toho jsem v jednom kole shánění základních věcí tady v Mex, a zajišťování věcí na dálku, co se týká nejen práce, bytu, ale také letenek, připojištění na prodlouženou cestou, bankovní karty, co mi brzy propadne… no prostě na to nemám vůbec energii a čas (paradox, co) a hlavně asi ani náladu… tak to smolím teď, na konci léta, v mých posledních dnech tady (snad) - asi jako takovou formu rozlučky, koukám do fotek, do poznámek v diáři a diJÁři, do kalendáře, na socky, do chatů s kamarády, do záznamech o nákupech… je to vlastně práce docela navíc, ale tak nějak to asi terapeuticky uklidňuje si ten hodně nečekaný půl rok znova projít s odstupem.
Edit: teď je konec září 2020 a já se konečně teprve teď dostávám k dopsání tohodle vzpomínkového blogu. Každým dnem se ty emoce trochu vytrácí a tak trochu mi něco z toho vlastně i chybí. Nejen mex kamarádi, španělština, výborné jídlo z Oaxaca, soukromky salsy, ale také prostě ten latino mind-set. Tady to remcání na všechno a čekání, že za nás někdo něco vyřeší, je občas na hlavu. Blog dopisuji, když v ČR začíná další karanténa a možná bude další lockdown. ČR je na blacklistu celé Evropy. Stejně jako bylo dřív Mexiko. Kamarádi si ze mě dělají srandu, že jsem covid-turista a schválně si vybírám destinace, kde je nejhůř a tam trávím karanténní čas:D Prej mám jet na další štaci na Filipíny, už se to tam zhoršuje, tak je prej čas:)))
Akce internet
08 - kafe & sušenky za Caracolu, rouška, komp ready na videocalls
Zpět na konec března 2020: je mi jasné, že urgent potřebuji zařídit k nám do bytu net. Mám strach, aby nám také nenakázali “toque de queda” podle vzorů sousedních zemí. Tak se to snažím, dost teda marně, nějak zajistit. Samozřejmě firmy typu poskytovatelů internetu fungují, ale fungují je asi dost silné slovo… ti lidi chodí do práce, ale jak je kolem všeho teď totální zmatek a bordel a nejistota, tak moc nemají důvod se přetrhnout.
Carlos obepisuje ohledně netu 3 firmy, jedna neodpovídá, druhá tvrdí, že k nám nedosáhne a třetí, že ano… no tak trvalo to jen 8 týdnů nervů a zařizování a vypadlej kus zdi při instalaci… ale postupně.
Nejdřív nám net slíbili, že jako v pohodě. Pak přišli a že to nejde. Že musíme zajistit povolení majitele sousedního baráku, že přes jeho střechu natáhnout z nejbližšího místa ten drát k nám… Carlos tvrdí, že mi to taky sousedi nemusej vůbec povolit, že je to častý, že si mám vzít šaty a rtěnku a jít dělat “gringu (https://en.wikipedia.org/wiki/Gringo) v nesnázích a mluvit hodně s U.S. akcentem” a doufat, že se nad blonckou slitujou a povolení nám daj… bylo to tedy na x dní zjistit, kdo je majitel a pak doladit formu povolení (na supportu samozřejmě pokaždé tvrdili, že jim stačí něco jiného: jednou potvrzení telefonem, pak scan rukou napsaného potvrzení, pak zase pro změnu osobně).
Jako vyřizovat něco o internetu a nějakých drátech na střeše a speciálních povolení přes helpline je i v CZ dost vopruz. A musím říct, že jsem se docela teda překonala, že jsem to dala i ve španělštině a nakonec jsme se nějakým zázrakem dobrali toho, co jsme potřebovali:) Doteď nechápu:D
Nakonec jsem zdolala i tu nejvyšší metu, a to bylo dostat během karantény na jedno místo v jeden stejný čas techniky od netu “Izzi” a toho majitele a mě… A jak říkám, až na kus vypadlé zdi při instalaci kablíku domů máme net… hurááá.
Naštěstí net obecně, když už ho tedy máte, frčí v Oaxaca docela dobře a zvládla jsem na tom všechny video calls. Asi chápete, že pokud je net vaše jediná možnost, jak se spojit s prací, rodinou a přáteli… a hrozilo hypoteticky i s jídlem, kdyby nám zakázali chodit ven, tak že jste krapet na nervy, když to “trochu dýl” trvá.
Akce lednička
09 - naše “kuchyně” po prvních dnech nastěhování, všechno z druhé ruky… výhoda: je to zdarma, nevýhoda: velmi často to nefunguje (třeba jako ta mikrovlnka, ze které se stala nakonec praktická skříňka)
Pro kontext malé info o počasí. Stát Oaxaca má pobřeží Pacifiku, na kterém je permanentně kolem těch 22° - 38° C a buď je sezóna bez dešťů nebo do toho vedra prší (cca červenec - listopad). Ale hlavní město Oaxaca, kde jsem, je výš v horách (Sierra). Takže tady je spíš takové konstantní jaro řízlé létem… Období sucha končí cca někde kolem května. Ale už zhruba od dubna tu občas zaprší a začínají k teplým dnům i dost teplé noci… ventilátor jsem si koupila rychle hned po hrncích a pánvičce. A i s tím ventilátorem bylo pár nocí, kdy jsem si musela jít dát v průběhu noci 2x studenou sprchu… do toho samozřejmě klasické dilema, zda je lepší se dusit pod prostěradlem a nebýt poštípaná, nebo dýchat lépe a nechat se terorizovat komáry. No za těch pár měsíců karantény jsem na sebe vylila myslím hodně litrů repelentu… pak jsem si začala dokonce vyrábět vlastní pokusy (z hřebíčku, citronové šťávy, rozmarýnu a tak).
No v tomto kontextu asi chápete, že prostě bez ledničky se nedá uchovat žádné jídlo často ani do druhého dne. A zvlášť v té sezóně, která právě začíná koncem března. Když nedorazí nějakej lítací hmyz, tak mravenci to jistěj… A to můžete ten byt uklízet každý den a sprejovat x různými chemikáliemi… A stejně kámoši komáři, pavouci, mravenci, švábi a další určitě dorazí.
Mexiko celkově, a Oaxaca určitě, má poměrně levné jídlo, jak pouliční, tak v restauracích. A hlavně zdejší region má super specifické výborné recepty… takže nejen jako turista, ale i místní lidi jí hodně venku. Ano vaří se, ale prostě jídlo je tu součást kultury a sociálního života… a najednou, když je vše zavřené, musíte změnit i toto… takže bez ledničky a sporáku byste se v době před covidem rozhodně na pár týdnů tak nějak obešli, ale v době karantény, to fakt bez toho nešlo…
Asi 14 dní jsme to dali, ale pak to fakt nešlo… ale kupuj si lednici za x tisíc, když nevíš, kdy budeš moci vydělávat… Carlos sledoval přes fb mercado libre a nakonec našel, ani nevím, zda tam, nebo přes někoho známého, že nám za odvoz (cca 300 CZK) lednici daruje. Já tyjo natěšená jak před Vánoci…
No, doputoval nám takovej ten chlaďák do restaurací. Od Coca Coly, tipuji tak 30 let stáří minimálně…. takový ten, co se plní shora… prý “jen” stačí vyměnit drát do zásuvky a můžeme chladit. Kupujeme tedy věci na výměnu drátu, Carlos to nějak vykutí a supeer - chladímeee… Jenže… lednice (spíš tedy chlaďák) dělá ale fakt neuvěřitelnej bordel. Asi jak když si pustíte u hlavy sekačku na trávu nebo tak něco… nebo když od sousedů odlétá z heliportu na střeše vrtulník. Ráno se nás bytná decentně ptá, zda se nám něco nestalo v bytě, že celou noc slyšela “velmi divný” hluk… Prý zda se něco nerozbilo… mno, spíš jsme něco opravili:) …?!?
Druhou noc se snažím zvyknout na ten zvukovej bordel. A k nočnímu dilematu se přidává vedle duelu “dušení pod prostěradlem” vs. “tyranie komárů” nově také výzva “chceš si doma uvařit” vs. “nauč se spát na heliportu”... Nevím, zda naštěstí, ale najednou se asi v 4 ráno budím - způsobilo to divné ticho… chlaďák přestal fungovat… Vlastně nevím, zda mám být ráda či ne.
V týdnu probíhá pokus o opravu, pak ještě pár dalších a nakonec jsme to ustálili na to, že se z chlaďáku stala taková skříň na ty “suché” potraviny… Stěžuji si známým, vyprávím tuhle storku (chudáci, je zásobuju, nejdřív o letu, pak o tom netu, teď zase lednice)... nicméně remcání se vyplatilo a půjčují nám takovou tu pidi ledničku, co znáte z hotelových pokojů. Nic moc velikost, když potřebujete vařit a někde uchovávat přes týden víc porcí předvařeného jídla a navíc třeba trochu té zeleniny, chybějící dvířka toho mikro mrazáčku, tak to vlastně permanentně napůl chladí i mrazí ale lepší než drátem do oka… Nemáme teď chuť utrácet za normální lednici. Kdoví, co bude… Nakonec mě tam půjčená lednička provázela až do odletu a byla jsem za ni moc ráda.
Voda, plyn, odpadky a další audio kulisy na ulicích
10 - moje pravidelné výhledy, na střechu našeho domu… chodila jsem se koukat na ten strom v dálce, v pravo nahoře je vidět náš “tinaco” - důležitá věc!
No a aby té srandy nebylo málo, tak když už jsem si pořídila větrák (jak jste již pochopili, zásadní počin, abych se vůbec vyspala), po pár týdnech vedra i v noci také tu zapůjčenou mini-ledničku, tak pro změnu, když si s radostí v kuchyni předpřipravím suroviny a pouštím se do vaření, tak samozřejmě… dojde plyn!!! Fck!!!
No a když máte třeba i náhodou zrovna plyn, ledničku, elektřinu, tak vám třeba zase dojde voda… A když máte zrovna plyn a vodu, tak … no a tak dále… takže máte denně o zábavu postaráno. Kamarádi se jen smějí: co čekáš, prostě nejsme země prvního světa, kde tohle všechno vy berete jako automatické a nárokovatelné.
Jak to tu s těmito věcmi tedy vlastně chodí? Voda samozřejmě není pitná. A je dost ekl. A má v sobě dost nějakých minerálů či co. Je sice z hor, ale prostě asi složení půdy a tak… pro představu, vlastně neustále furt musíte něco uklízet a mejt, protože když něco jen umyjete vodou, tak to často zůstane šmouhaté a tak trochu špinavé. Takže donekonečna můžete omývat už omyté a stejně se to teda úplně neblyští čistotou.
Každý dům má svoje zásobárny vody (tinacos), do kterých vám město napustí cca jednou za 14 dní vodu… možná. Je to docela úskalí. Teď nechci generalizovat za celé Mexiko, ale minimálně v našem státě to tak je. A největší problém má střed i širší střed města, ve kterém také bydlím. Proč? Protože ty staré původní domy (Oaxaca má střed památkově chráněný) nemají žádné podzemní nádrže. U nás máme sklepy, tady mají nové domy často pod zemí vykopané právě nádrže na vodu. No a když nemáte velkou nádrž pod barákem, tak si ji buď musíte dát za barák na zahradu, a pokud nemáte ani to, tak prostě na střechu. Jenže to má samozřejmě také nějaké limity.
Náš barák má 4 bytovky. 3 obývají různé větve jedné rodiny a jen my jsme “cizí”. Náš byt, který jediný pronajímají, má jen na střeše jednu nádrž (právě ten tinaco) a jejich byty mají dva. Máme také podezření, když zkoumáme na střeše ty trubky, že když jim to dojde, tak si to berou od nás i z toho našeho jednoho barelu. A navíc i perou sakra… My nosíme samozřejmě věci do prádelny mimo barák.
Takže tady prostě ani tu užitkovou vodu nemáte pořád. Město vám ji napustí jen tolik, kolik máte kam napustit. A občas jaksi také pozapomene… Takže cca po 14ti dnech je standard, že 1-2 dny nemáte tekoucí vodu v kuchyni ani v koupelně. A to jsou ty světlé momenty… několikrát se nám stalo, že jsme byli bez vody 5-8 dní. Jedni sousedi dokonce 21 dní…
Co s tím? Prostě máte v kuchyni a v koupelně malé barely a ty si hned první den, co voda ještě natejká do nádrží, musíte rychle napustit. A z nich to pak, když voda dojde, taháte kbelíkama. A prostě místo sprchy nebo mytí nádobí musí vystačit nějaká miska nebo konvička, kterou se polejváte… Všichni tady na to nadávaj, ale barou to zároveň jako fakt. Občas je výmluva, že po období sucha je v horách méně vody, ale hlavní důvod je spíš korupce. Když už po pár dnech bez vody někdo vyměkne, tak si prostě zavolá cisternu, kterou si extra připlatí. Problém je, že když př. 6 dní nemáte vodu a cca 2. nebo 3. den si cisternu doplatíte, tak cajk, ještě 3 dny žijete z té dokoupené vody… ale když to neodhadnete (což se fakt nedá vůbec vyvěštit), tak si třeba dokoupíte vodu 5. den a jako napotvoru 6. den vám vodu město začne do nádrží napouštět. Ale vám se jí tam vejde o to méně, protože jste si ji právě dokoupi… takže je to taková hra o výdrž, kdo z koho. Ale ja tak trochu jasný, kdo je rukojmí koho. A že přes vodu se dá super vydírat kohokoliv...
Já pár takových týdnů bez vody občas řešila sprchováním u kamarádky Báry (v době, kdy tu také čekala na let) v jejím ubytku. A asi jednou to vyšlo i na oplátku. Takže prostě zaskočíte místo na kafe, tak na sprchu, ke známým… no a časem si tak trochu zvyknete a říkáte… jééé tentokrát “jen” 3 dny bez vody…
Je to prostě prý “daň” za bydlení v centru. Jako turista to nezažijete (a buďte rádi:), protože samozřejmě hotely a hostely mají větší nádrže a nebo prostě stále vodu dokupují, protože na to mají a není zbytí… cisterny s vodou vidíte v centru Oaxacy pořád… prostě, kdo jede v tomto zkorumpovaném businessu, tak je hoodně “za vodou”.
Pitná voda se tu samozřejmě dokupuje v barelech (garrafones).... Jeden barel má 20 litrů a je vratný. Takže klasika: poprvé zaplatíte zálohu za ten kus plastu, ale pak už je jen točíte a platíte za vodu… někde jsou taková jakože “sběrná místa” u některých krámků. Můžete si samozřejmě přitáhnout garrafon z krámu, ale to nechcete žeo...zvlášt když jsem měla měsíc, poprvé v životě, bloklá záda, a byla jsem ráda, že uzdvihnu hrnek s kafem. Jak to tedy funguje: ve městě je spousta firmiček menších či větších, méně formálních či více, které pitnou vodu distribuují. Systém: cirkulují ve svých autech a po pár desítkách metrů staví a řvou opravdu nepřeslechnutelně “aguaaaaa aguaaaa”. Myslím, že to mám zaznamenáno na pár Zoom callech, kdy jsem školila a v pozadí se tam ozývá toto:) Každá firma má pak už obšancované domy, do kterých dýluje… Jako ti řvoucí kluci jsou fakt otravní, protože to fakt slyšíte třeba 15x za den, ale zase obdiv, kolik stovek kilo denně natahají růčo…
Občas jsem tu v LatAm viděla i takové nástavce na kouhoutkovku, ale na místní jsou dost drahé a tady v Oax jsem to u nikoho neviděla… možná třeba pro to, že ta ne-pitná voda je fakt příšerná a možná by se ten nástavec hned zasekal tou koncentrací soli a jinýho bordelu… ale to je jen moje domněnka.
Tak jo, to máme vodu. A ted plyn. Většina domácností i restaurací tu vaří na plynu. Ve většině míst ale nenajdete nějaké sofistikované systémy rozvodu, ale prostě přistavěnou bombu. Takže další denně po městě kroužící auto je s bombami s plynem… To má zvukovou specialitu dvojího typu: připěvněný železný šrot za autem, kterým, vláčený po silnici, dělá bordel A. A pak znělku, audio bordel B, něco ve smyslu “bů bů bů… la la la… gas de Oaxaca... “. Poprvé jsem myslela, že to je nějaký rozvoz mlíka kvůli tomu bučení, ale je to plyn… Stejně jako u ostatních rozvozů tu Murphyho zákon funguje naprosto perfektně… auto kolem vašeho domu projíždí tak asi 5x za den, ale ne ten den, kdy vám dojde plyn, či něco dalšího:)
Dále tu máme odpadky… no tak to je další moje oblíbenost:) Nevím, jak kde jinde v Mexiku, ale v Oax si musíte vynýst odpadky sami přímo do popelářského auta. Na ulici nejsou popelnice. Ty máte ve dvoře. Prý je důvod, že by vám někdo tu popelnici ukradl. Opět, popeláři krouží po městě a dělají audio bordel. Konkrétně vám přijedou před dům a mlátí cca minutu železnou tyčí do zvonu typu “cow bell” (campanas). K nám nejraději jezdí v 7 hod ráno… což já rozhodně víc “sova” pracující spíš do noci než “skřivan” vstávající ráno, fakt neocením… a i když musím vstávat, tak za zvuku těch campanas, co vám rve uši ještě x desítek metrů od vás a běhu s odpadky k autu, fakt úplně nepreferuju. Je pak super, že role popelářů je pak hlavně ta, že na vás dohlíží, zda nakládáte ty odpadky do jejich auta dobře, mile vás zdraví a trochu je tam teda nějakou tyčí pošťuchují, aby se jich tam vešlo víc… Na druhou stranu Oaxaca je opravdu čisté město, nevím, zda nebo navzdory tomuto systému:) Musím říct, že se na české popeláře s jen tak jemně ševelícím autem velmi těším:)
Dále tu máme oblíbenou znělku svozu starého šrotu. Ti jezdí naším “barriem” (naší čtvrtí) tak cca jen jednou za den, tak to není tak otravné a přijde mi to ještě stále srandovní. Dále tu máme pak už personalizované řevy prodejců čehokoliv: broušení nožů postaru na takovém tom polokole, prodej domácí zmrzky, domácích teplých i studených nápojů (tady je typické tejate, atole, tepache… vše samozřejmě se základem v kukuřici, jak jinak - pěkný přehled typických nápojů třeba tady, text španělsky), prodej zeleniny a ovoce (někdy přijede auto z farmy, někdy to paní tahají po taškách růčo), prodej drobných domácích potřeb, sladkostí, řezané i v květináči zasazené různé kytky a bylinky, ale takto se prodává třeba i ručně dělaný nábytek. Prostě z truhlárny pošlou chodit po městě týpka, který celý den na zádech tahá různě svázané třeba 2 stoly, 4 židle a 2 poličky… Prodává to obyč nelakované, nebarvené, takže pak máte pěkně prostor si to hezky doladit.
V prvním bytě, co jsem bydlela s Carlosem, byla nevýhoda (a v něčem tedy i výhoda), že jsme byli sice adresou na hlavní docela rušné silnici vedoucí celým centrem, ale náš byt byl v tom baráku hodně vzadu, takže fakt někdy zaslechnout někoho byl problém a okna až na ulici jsme neměli, takže jsem musela chodit nakupovat na trh, a v době největší karantény, bohužel i do supermarketu, který byl jednu dobu, ještě tedy s pár menšími krámky s junk foodem, skoro jako jediný otevřený…
Ale když jsem se přestěhovala v srpnu do baráku, odkud zároveň také z místní rodinné kavárny pracuji (o tom více níže), to byla jiná… protože vše je otevřeno přímo do ulice, tak jsem v podstatě už ani teoreticky nikam nemusela chodit, protože všechno dorazilo přímo ke mně pod nos… pak už bylo dobrý, že i místní prodejci věděli, co většinou od koho kupuji a rovnou už to měli připravené (třeba moje oblíbená paní s obří rukolou za dvacku, auto s ovocem, zeleninou, oříšky a domácími bonbóny ad.). Na druhou stranu, na tu zvukovou kulisu, která je během dovči “docela roztomilá”, jsem si ani po x návštěvách Oax, ani po půlroce s covidem tady, nějak tedy nezvykla... Zvlášť ne na ty popeláře, kteří byli zejména po srpnovém stěhování do novějšího bytu fakt slyšet vydatně.
Práce na dálku - kafe & online organizační vychytávky
11 - Zoomy, Hangouty, Whereby, … million školení, kariérových konzultací, většinou do ČR, ale také do Německa, Itálie, Guatemaly a dalších částí Mexika
No a jak tedy vypadá moje práce tady? Když jsem tu jezdívala pracovat v době před-covidové, tak to bylo vždy v mých lektorských “low seassons”. Kdy se neškolí a pokud mám online cally, tak buď s individuálními klienty na kariérový koučink/poradenství, nebo s jsou to různé networkovací a business development video meetingy. Jinak většinu času tady píšu nové články, blogy, aktualizuji web a tvořím nové produkty (v Salvadoru a Guatemale vznikl www.KarierovyDiJAr.cz , v Guate a Mexiku později www.KarieroveKarTY.cz , ad.). To byl i původní záměr: nejen prchnout na začátku roku přes blátivou zimou v Praze, ale také skrz jinou kulturu (lidi, jazyk, jídlo, přírodu, umění, ...) čerpat inspiraci a pohled trochu odjinud. Časem jsem k tomu přidala také kariérové retreaty www.KarierovyRetreat.cz, kde propopuji moje oblíbné dva světy (latino a evropský) také pro ty, co za mnou přijedou.
Takže ano, jsem tu zvyklá pracovat (zejména) online na dálku už x let. Jezdím sem i právě proto, že to místo to umožňuje (relativní bezpečí, neextrémní počasí a dobrý net & kafe:) Necestuji tu, žiji tu, jen mám část roku prostě jiný režim a jinou adresu. Užívám si, že mohu lidi i tu kulturu samotnou více do hloubky a tvořit nějakou důvěru, vazby s místními… Upřímně z Mexika jako celé obrovské země toho zase tolik (zatím) neznám. Ale to i většina Mexičanů - dobře projet tuto zemi je akce na celý život. Ale postupně se snažím po malých kouscích taky něco málo dalšího vidět. Většinou si dám volno třeba prvních 4-5 dní z pobytu, kdy jedu třeba přes nějaké místo, které neznám a dám si malou “poznávací dovču”. Takto znám kousek z Ciudad México, kousek z Yucatanu, ale jen okolí Meridy, kousek z Chiapasu, trochu Puebla… a pak některá místa jen, že se projíždí… ale nějak nemám v posledních letech potřebu kvantity zážitků, míst, fotek, ale spíše kvality…
Samozřejmě tento set-up mně umožnil tady tuto nečekanou, trochu krizovou covid situaci, zvládnout finálně poměrně dobře. Být tu jako turista s jedním kufrem, bez znalosti jazyka a kontaktů, tak visím denně na helpline ambasády, ať mě odsud ihned dostanou:)
Já vycházela z toho, že když je zavřená celá Evropa v karanténně a dá se pracovat stejně pouze na dálku, je zbytečné to finančně hrotit a kupovat neuváženě nový let. Rozhodla jsem se tu prostě čekat, až se otevře znovu Guatemala, ao pár týdnů (no, bylo těch týdnů finálně o dost více, než jsem čekala) se prostě vrátit později. Mezitím pracovat online. Jako v tu chvíli zbytek kancelářského světa.
Nějaké zakázky odpadly (bohužel většinou ty lépe placené, nejčastěji firemní), ale naštěstí zejména neziskovky a také (pro někoho překvapivě) i veřejná správa zareagovali pružně a nechali se ode mě ukecat, že to, co jsem od jara (hlavně duben, květen, červen) měla školit osobně, zvládnu interaktivně i online… díky tímto za důvěru vám všem! Samozřejmě to byl nářez, protože vše jsem měla připravené pro školení on-site a jako vždy je jaro hodně workshopově intenzivní, takže bylo fakt několik týdnů, kdy jsem ráno začala školit, po té dala pár individuálek, večer vyřídila emaily a v noci upravovala workshop na další den… Kdo strávil karanténu se sluchátkama na uších ví, že je to fakt na hlavu… a opravdu jsem se těšila na červenec, kdy alespoň ob den budu mít pouze na psaní… ale fakt, díky bohu, za tu možnost samozřejmě.
Pro práci online samozřejmě potřebujete: dobrý komp, dobrý internet, dobrá sluchátka a do rezervy mobil… naštěstí, díky dlouholeté práci na dálku jezdím vybavená. Vždy s 2 noťasy, 2 mobily, více sluchátky… po zkušenosti, kdy vám klekne všechno, kabel k notebooku a sluchátka rozkouše pes (i to se mi stalo:), něco vám tuhle zmokne, někdo vám něco sekne… je na práci na dálku potřeba být fakt se zálohou všeho… A díky bohu za všechny online backupy a cloudy, protože bez toho bych už taky byla několikrát bez dat a bez přístupu k penězům…
A k těm penězům: btw v květnu jsem si měla skočit do banky vyměnit prošlou kartu… Naštěstí už několik let, i z takových “emergency” důvodů vozím jednu klasickou kartu a jednu Revolutku… vždy je zásada mít jednu Visa a jednu Maestro… ne všechny bankáče vždy berou vše… takže když mi klasická karta v květnu vypršela, tak mi rodiče poslali info k nové kartě a já si to spárovala s tou Revolutkou, která díky bohu vyprší až kdovíkdy… protože platit neustále WesternUnion nebo jakékoliv jiné řešení.
Caracol Púrpura - můj druhý domov a náhradní "rodina"
12 - Carlita a Dania, baristky z Caracolu, kde připravují nejlepší kafe v Oax, a koťátko nalezenec, co utekl sousedům - lepší než telka, pojmenovali jsme ho, alespoň na pár hodin, co byl “náš” Cappuccino
Zásadní pro mě bylo nejen mít ten net, ale také trochu nějaké prostředí kolem, aby mě nehráblo… a v tom byla úplně super rodina Abigail a Carlose (to je ale Carlos č.2, ten co nám půjčil miniledničku a zachránil nás s Carlosem č.1 v prvním bytě), kteří provozují moji nejoblíbenější kavárnu v Oaxace, což je rodinný podnik Caracol Púrpura s nej kafem. V kavárně pracují oba dva, plus pomáhají 3 nejstarší děcka, plus většinou další cca 2 lidi… během karantény tu několik týdnů byl zakázán prodej i z okýnka. Povolenou byl jen “a domicilio” (dovoz dom). Ale vzhledem k tomu, že Caracol je zároveň provozovna na výrobu čokolády a kafe tu i praží, tak jako provozovna mohli se zavřenými dveřmi fungovat. Provozy tohoto typu měly limit max 3 osoby v místnosti. Takže to bylo vždycky: jeden dospělý z rodiny, jedno dítě pomáhá + já:) Ve sdíleném albu najdete hodně stejných fotek skrz zamřížované okno, tak to je odsud… tady jsem proseděla skoro půl roku, opravdu každý den po-so.
Po tom boji se zaváděním netu doma jsem sice asi 20% práce dělala z bytu a byl to takový back-up, kdyby třeba na Caracol přišlo udání, že tam sedím a jsem vidět v tom okně… ale hlavně to byla prevence ponorky, že jsme se doma nazabili se spolubydlícím Carlosem. A také, že jsem každý den prostě mohla ráno vyjít a dojít alespoň těch 5 min od baráku, být pod nějakou záminkou venku na chviličku, a trávit čas také s někým jiným než v bytě… přece jen, ten lock down od konce března do konce července (ty nejhorší restrikce) by fakt byly na hlavu být jen v bytě na pár metrech čtverečních…
Od cca půlky července se už vydávalo kafe mezi dveřma… i když to myslím bylo ještě tak trochu polo-zakázané… on se v tom moc pak už nikdo nevyznal… a od srpna se už dalo s různými omezeními i sednout (roušky, dezinfekce bot přes takovou spešl rohožku, kde se nejdří vyrácháte v nějakým savu či co a pak si v druhé části rohože sušíte boty, dezinfekci rukou, nic jako ubrousky a jídeláky na stolech, jen QR kódy atp.)… ale samozřejmě chodili furt dokola jen ti samí lidé ze sousedství. Takže chudáci v Caracolu fakt nic skoro půl roku nevydělali. A ta moje dvě kafe a tři sušenky a džus myslím ani nepokryly náklady na zapnutí mašiny a světlo… ale alespoň prodávali to čerstvě pražené kafe a domácí čokošku no…
Nicméně musím říct, že asi hlavně díky rodině Abi a manžela Carlose (ten druhý Carlos:) mi asi nehráblo. Zvláště díky tomu, že jejich dvě nejstarší dcery (16 a 22 let) neřešili tolik jak všichni dospělí ty dopady karantény, ale storky s klukama atp., takže to byla docela sranda poslouchat a odreagovat se od stresu z toho, co bude:)
Práce místních během covidu … roušky a jídlo vede
13 - carito = vozík na pouliční prodej streetfoodu, Osvaldo a jeho impro “restaurace” před barákem pro sousedy No a jak to dávali místní… No tady to je fakt nutné rozdělit na několik skupin… jak už padlo, ti nejchudší, co vykopou tu cibuli, kaktus atp. na poli a pak to jdou prodat na trh, se to pokoušli dělat stejně… i v tom nejhorším, kdy byla snaha zavřít i “srdce Oaxacy”, což je obří polo-pouliční market… to bylo neustálé dilema. Nechat otevřeno či zavřít? Protože zavřít by znamenalo výsměch chudým, když obchoďáky mohou prodávat, na druhou stranu je na Centralu obrovská koncentrace lidí a hygiena “so so”... Ale zase na další stranu jsou to polootevřené haly. Ale na další stranu tam pak policajti nechtěli chodit hlídkovat, protože tvrdili, že jim zaměstnavatel nezajistil kvalitní ochranné pomůcky a pár jich pak umřelo - a prý proto, že se nakazili na Centralu… no prostě neustále pro a proti… až to někdo zhruba v půlce karantény zapálil… teda byl tam požár a nejsou důkazy, že to bylo úmyslné. Nicméně v minulosti se to nikdy nestalo. A tím, jak je tam hodně stánků s jídlem, které vaří na plynu, tak to byl dost fičák ten požár… Takže “... náhoda, nemyslím si …” :) Pak byly samozřejmě profese, jako všude, kteří pokračovali v práci fyzicky: prodavači, policie, doktoři, … a ti, kteří pokračovali online: učitelé, office lidi. No a pak tu je velká skupina lidí, kteří byli jakkoliv navázaní na eventy, kulturu a turismus a ti to odnesli nejvíce. Opět, jako všude na světě… A hodně z nich jsou moji přátelé. Tak třeba Pepe na pobřeží u Pacifiku, v Puerto Escondido, provozuje 2 hostely. Jeden na svém pozemku, druhý pronajatý… takže finančně jako nic moc… začal prodávat tortillas a rozvážet je domů lidem po Puerto. Plus pak využili se svým personálem (2 paní), že vařili různé věci, které se úplně typicky v místě nenabízí, aby lidem zpestřili karanténu… dělali různá sushi z ryb, co ráno Pepe ulovil a pak různé jarní závitky a tak… a tak to je doteď, protože samozřejmě mezinárodní turismus je stále skoro furt na nule a jakžtakž občas popojede někam někdo z místních… navštívit rodinu a tak… A třeba Marianna je průvodkyně turistů, umí několik jazyků, má přehled v historii, ale v době covidu nic moc skills… Tak se spolubydlícím začali po Oaxace přes známé a jejich známé 3x týdně vařit takovou fusion indickou kuchyni a prodávat přes objednávky přes WhatsApp. To se mi tady obecně líbí. Lidé prostě přirozeně hledají rychlá a jednoduchá řešení. Trochu jak u nás za komoušů: když něco nebylo dostupné, tak si to lidi opravili, vyrobili, vyměnili či jinak prostě “vykutili”. Tady jsem se musela třeba (v dobrém smát), když ten náš supermarket Soriana (jak jsem říkala, něco jako Tesco potraviny) viděl pokles lidí tj. tržeb (ať kvůli strachu tam chodit, nebo prostě jen i proto, že i s 37,1 už jste nemohli jít nikam nakoupit, protože by vás nikam nepustili), tak udělali u vchodu fixou napsanou obří ceduli a na ní, ať lidi píšou objednávky na WhatsApp číslo xy… že jim to dovedou dom... a bylo… žádné dlouhé čekání a obří investice na vyvinutí eshopu. Akce tady a teď. A takových příkladů jsem tam viděla kupu… Jasně, i v ČR byla kreativita (výroba dezinfekce a roušek), ale to mi přišlo takové hodně vyhajpované a pak nic… prostě v krizi jsme jednali a pak už jsme doufali, že je po všem… tady v Mex tendle přístup vidím i mimo covid, jen to bylo možná vidět častěji. Myslím, že nejčastější DIY inovace tu jsou během covidu jakákoliv kombinace “svaté trojice”: WhatsApp + QR kód + hodně igelitu:D Igelit či jiné varianty plastu najdete natažené kdekoliv, obalující cokoliv a dodávající “uklidňující pocit bezpečí”: igelit u kasy, kolem kasy, ochranné štíty spojené s kšiltovkou (módní hit léta 2020:), igelitové stojánky uprostřed stolu stlučené ze čtyř latěk a v tom natažená fólie, igelitové rukavice atp… Jeden příklad za všechny: na jednom spíše menším tržišti na kraji Oax jsme si šli můj poslední den dát enchiladas de mole negro s kamarádem Osvaldem a nejen že nám týpek u vchodu skoro sám ty naše ruce omyl s voňavým mýdlem (super změna proti miliontýmu gelu), ale uvnitř, v části, kde se jí, během karantény svařili různé železné konstrukce kolem jednotlivých stolů a na ně navěsili spoustu průhledného igelitu. Na igelitu máte samozřejmě k naskenování QR kód s jídelákem, před jídlem ještě dostanete igeliťák na vaši roušku, neodolatelnou nabídku pár kapek gelu… no prostě igelitový ráj! Nebyla jsem si jistá, zda mám pocit, že sedím v divném kupé z natáčení sci-fi filmu ze sedmdesátek, nebo v nějakém VIP salónu bulgarského bordelu… asi si ten zážitek musím zopakovat, abych si to vyjasnila:D … každopádně opět: cenila jsem, jak prostě na tom zamakali a snažili se zabojovat směrem ke zlepšení hygieny fakt i na nějakým pidi trhu;)
Jak se z toho nezbláznit
14 - návrat ke kreslení byl dobrý relax, snad si udělám čas i v budoucnu Jak už jsem psala, každý nesl karanténu jinak. A prožívání samozřejmě není poměřitelné. Co mi pomáhalo, tak určitě kontakt s rodinou a kamarády a bližšími kolegy přes voice messages WhatsAppu… Tady v LatAm je to komunikační způsob č.1… tím, že lidé většinou nemají kompy, tak nejsou zvyklí psát zprávy, ale opravdu zprávy v 99% nahrávat. Vím, že když jsem s tím začala také, tak hodně lidí v ČR to nemá rádo. Často, protože naopak sedí u kompu v práci a nemohou si to pustit…. Nicméně tím, že jsem byla zejména v jarní školicí sezóně se sluchátkama na uších a s klienty online většinou 6-7 hod denně šest dní v týdnu, tak jsem pak už na plánování soukromých pokeců fakt už neměla sílů… bylo ale super si lidi poslechnout. Výhodou toho je, že je to o kousek osobnější než text, a navíc nevadí časový posun… tak to bylo vždycky fajn… Díky všem, kteří se mnou takto komunikovali a umožňovali mi na dálku být touto cestou v ČR. Spešl podpora, samozřejmě vedle rodiny, byly již zmíněné terapie s Šárkou z organizace Šafrán dětem. Probrat, jak to zvládám, bylo moc fajn. Ukázat slabost, občas si pobrečet… přece jen, když školíte většinu času a dní a dáváte podporu všem ostatním, tak je dobré ji mít i pro sebe. Co mi pomáhalo udržet zdravou hlavu i tělo byly také soukromky tance s mým učitelem tance Winniem aka Orlandem… známe se už přes 3 roky, ale když jsem mu psala, zda by byl ochotný k nám do bytu (aka rouško dílny) párkrát v týdnu chodit dávat mi soukromky salsy a bachaty, tak jsem si nebyla jistá, zda se nebude bát nebo tak… Ale nakonec jsme si plácli a za to jsem byla fakt ráda. Cvičit si sama doma jen tak mě fakt nebaví. Tancovali jsme tedy asi na 4 metrech čtverečních mezi křesly obýváků a látkami, ale lepší než nic… občas to byla show pro lidi, co chodili kupovat roušky… a zpestření pro holky šičky a jejich děcka. No ale musím říct, že když se v půli srpna, čili po pěti měsících, otevřelo naše taneční studio (většina ve městě bohužel krachla, a že má/měla Oaxaca opravdu hodně výborných tanečních studiích, co sbírají ceny z různých mezinárodních soutěží, a i tak to prostě ekonomicky nedali:/), tak jsem byla nadšená. A fakt jsem se skoro radostí rozbrečela (jakože vážně), když jsem mohla po takové době jít dál než 5 min od domu do tak velkého prostoru. Teda taneční sál je docela malý, ale oproti tanci mezi křesly doma mi to najednou přišlo jako mega sál. Bohužel většina lidí se ještě bála chodit, anebo nechtěli tančit v rouškách, tak nás začínalo asi pět a pak před odjezdem asi osm… a to má Oaxaca fakt stovky tanečníků :(( Snad se to zmátoří a kluby, kde jsou tančírny, také… kdy ale, to nikdo neví, chjo… :(( Co dále pomáhá udržet můj well-being: docela jsem se opět rozkreslila (po letech) předkaranténní nákup fixek byl dobrý počin. Také jsem pravidelně chodila koukat z naší střechy na stromy v sousedství. Zdá se to jako kravina, ale bylo to něco “jediného velkého zeleného”, na co jsem za půl rok mohla koukat. Takže fakt důležitá věc pro mě. Také jsem si časem (tedy až po nákupu větráku a židle) koupila vázu a začala jsem si na trhu kupovat bylinky (mátu, rozmarýn, bazalku, …) a řezané kytky… To je tu opravdu levné. Za dvacku, třicku, koupíte fakt velkou náruč kytek. Také jsem si začala různě nakládat do oleje a lihu právě ten rozmarýn, hřebíček… něco jen na vůni, něco na štípance, něco jako domácí repelent… a když jsem zjistila, že Abigail je navíc dealerka Justa, a dokopila jsem si Eucasol, tak hned bylo líp… pokoj už postupně nevypadal jako úplnej holobyt, kytky na potěchu oka, dobré jídlo a kafe a pěkná vůně… to už se začínalo tak na konci dubna podobat trochu normálnímu bydlení. Joo a vlastně ještě vzpomínám, jak jsem se úplně dojala, když jsem viděla v obchoďáku u nás prodávat sadu váz a skleniček z Bohemia Crystal. Takže nejen z ČR, ale také tam od nás, ze severu… tyjo… fakt jsem docela váhala, zda si vázu nostalgicky nekoupit, ale stála asi 700 czk a vono byly furt nějaký jiný výdaje, … tak jsem na ni chodila jen koukat a dojímat se do toho krámu:) Musím říct, že výhodou karantény, i přes nedostatek pohybu, zeleně kolem, přebytku stresu, byl pravidelnější režim a možnost se konečně docela dospat… a dávat si denně těch 7-8 hod. Po x letech to bylo fakt už potřeba.
"Na zdraví"
15 - graffiti najdete v Oaxace fakt hodně, často úplných uměleckých děl, které většinou ztvárňují mix současné a prehispánské kultury, ale mnoho z nich má zároveň také politicko-edukační funkci… najít můžete graffiti upozorňující na problémy domácího násilí, téma feminismu, důležitosti vzdělání či zdraví (tady sice v aktuálním covid-rouška-modu, ale i volající po legalizaci potratů) Nicméně asi měsíc jsem musela spát na podlaze. Proč? Protože jsem si na začátku května poprvé v životě blokla tak záda, že jsem sotva lezla, a to celej měsíc. Asi to byla kombinace pracovního stresu, kvanta hodin u PC a milion školení online a plus zapnutý větrák… Carlos spolubydlič nicméně zná v Oaxace všechny a má známé všech profesí. I fyzioterapeuta. To je Carlos č.3. Ten dorazil, promasíroval různejma elektro hejblátkama, růčo, předepsal rehab cviky… ale to pomohlo vždycky tak na den a já začínala jíst čím dál víc prášků na bolest… Salsa lektor Orlando aka Winnie mi pak, už po třech týdnech spaní na podlaze (protože z matrace mě to bolelo ještě víc), poradil, že si mám koupit v lékárně nějakou spešl injekci právě na toto. Že to dost používal, když se připravoval na soutěže a měl velkou zátěž z tréniků… Tu mám taky teda, ale ne z těch fyzických, ale stres z těch mým online školení tedy ano… Jeden den, když už jsem fakt myslela, že bolestí ani nedoškolím, jsem se doplazila do lékárny Farmacia Ahorros. A ať mi tedy prodaj tu slavnou injekci… Ptám se, jak si ji mám aplikovat. Prodavač: nevím, zeptejte se doktorky. To je tedy ještě nutné udělat takovou vsuvku o místních lékárnách: ony to jsou spíš takové smíšenky. Koupíte v nich sladkosti, cigára, deodoranty a pak teda i mimo jiné i občas nějakej ten lék… a dost toho je dostupného bez předpisu. I různá antibiotika atp… takže se můžete poměrně snadno automadikovat na dost věcí… (v Guatemale je to tedy ještě o level dál, samozřejmě kvůli finanční situaci lidí, že třeba chcete paralen, ale máte jen na ⅓ ceny, tak vám prostě odtřihnou jen ⅓ platíčka na místě)... Výhodou ale je, že téměř u každé lékárny je přidružená ordinace, kde doktoři na střídačku dělají dobrovolné služby (takový ten základní servis a la obvoďák). Ani jako cizinec nemusím platit. Jen můžete nechat dýško… jdu teda tam, klepu na dveře s injekcí v ruce, a esli mi to doktorka teda nemůže píchnout. Má se to píchnout do zadku, ale když se nemůžu ani o 1 cm otočit, tak je to trochu problém… doktorka na to ale, že mi to nepředpsala, tak mi to tímpádem nemůže aplikovat a ať jdu do nemocnice nebo si to aplikuju sama… No do nemocnice chytit covid se mi moc nechce, tak se vleču domů. Tam googlím, jak se ještě vůbec ta injekce dává dohromady, protože má oddělené dvě ampule bez víčka, co vůbec netuším, jak se otevírají… nicméně gugl to jistí a je tam jedno pěkné videjko: takovej unboxing přesně této injekce, její sestavení, správné rozbití těch ampulí a správné natažení:) Mno, unboxing jsem zreplikovala úspěšně, ampule jsem rozbila ok, ale natažení obou naráz do jedné injekce se mi nepodařilo… taky jsem se nemohla otočit, tak jsem si teda nakonec píchla místo jednou do zadku, dvakrát do břicha… no doufala jsem, že si to tělo nějak přebere… zatím žiju, tak dobrý… a docela to i pomohlo na pár hodin. Je to totiž směs vitamínů a oblbováků. Ale záda mi nakonec spravil Carlos č.3 až na počtvrté, kdy mi aplikoval akupunkturu (vyzkoušela jsem poprvé v životě) a to fakt pomohlo ihned a natrvalo… zbytek jsem pak už dorozcvičila. Kámoši se mě smáli, že chodím jak robot a spím jak pes na zemi, ale docela se o mě pěkně starali a ulila jsem se z tahání garrafonů vody alespoň na měsíc:) Btw polo-automedikaci si tu pak i dala kamarádka Bára, co při čekání na náhradní spoj, si stihla dát ještě zánět zubu… když přišla s dvakrát tak větší tváří a zprávou, že to má nějak blbě zanícené, tak že by navrhoval místní zubař operaci hlavy, tak jsem ji chudinku taky litovala… a pak jsme si nasdíleli zkušenosti s pícháním si injekcí podle YouTube, taky si to střihla:) A ještě jedna “veselá” historka asi patří do téhle kapitolky… a je na téma kopřivka… To, že vás tady v Mex žerou furt nějaký komáři, nebo jiný kousavý potvory, to si prostě musíte zvyknout. A také to, že máte občas nějakou alergickou reakci. Bohužel někdy je těžké odhadnout, zda je to nějaká bakterie z jídla, nebo alergie na neznámé koření, rybu, zeleninu, ovoce, nebo třeba po štípnutí čehokoliv… Nejlepší je to moc neřešit - skoro na všechno zabere Zyrtec, nebo jakékoliv antihistaminikum, co tu koupíte na každém rohu v lékárně. Jen tedy, když už nemůžete skoro dva týdny jíst, občas zvracíte a/nebo máte průjem, je to asi teda bakterie. Pak už je dobré skočit za doktorem, co sedí v té lékarně… #vyzkoušenozavás Nicméně zpátky k alergiím a spol… Jednou ráno jsem se probudila fakt s docela opuchlou rukou s takovou “cestičkou” štípanců. A ruka v jednom ohni… všichni známí kolem (cca těch 10 osob v mém karanténním okolí) měli samozřejmě nějakou teorii. A tak jsem se naučila ve španělštině nová praktická slovíčka: štěnice, jedovatý pavouk, vši, blechy, vykuřování místnosti od hmyzáků, zánět ruky, a tak… Když ruka už třetí den bolela a nesplaskávala a ani Zyrtec nezabral, zašla jsem do “oblíbené” lékárny “obvoďákovi”, který měl zrovna dobrovolnickou službu… doktorka mi oznámila “že mě asi něco pokousalo, ať si vezmu Zyrtec” a zabouchla dveře… ok, thank you captain obvious. No nic, někdy to není úplně ideální… Další 3 noci jsem skoro nespala. Jednak mě ruka bolela a svědila, ale taky jsem měla nerva, esli fakt nemám v postli odněkud zvenčí přitáhnuté vši, nebo něco horšího (také jsem zabila v rohu nějakého pavouka, co vypadal přesně jak ten jedovatej z internetu - samozřejmě!)... v noci mě budil jakýkoliv mikrozvuk a já hned vyskočila z postele, začala svítit a hledat hmyzáky… no nic žádný tam nakonec nebyli. Což jsem byla dost ráda, protože se mi nechtělo dát tři tácy za fumigikaci bytu (je to i česky? … takový to vykouření nebo zakouření prostor, kde všechno vychcípá?). No nic, todle časem odeznělo… a občas přišly další jiné zábavné věci jako šílené svědění dlaní, které vás několikrát za noc vzbudí. Občas rudé fleky na nohách… vůbec jsem nechápala, co to je, ale časem jsem to už začala ignorovat a zvýšila dávku Zyrtecu… skoro až na konci jsem nějak náhodně googlila a konečně (!) dohledala, že tohle všechno dohromady je… “kopřivka” neboli “utricaria”. Což mi alespoň pomohlo koupit si na konci mé “karanténní mex dovolené” nějakou adekvátní mastičku, která docela ulevuje… někdy je holt u automedikace blbé, že když moc netušíte, co vám je, se fakt blbě guglí i ta léčba:)
Ambasády a spol.
16 - roušky a agave kaktusy, klasika všedního dne Když jsem zmínila už tu Báru, co také v Oaxaca čekala na let, tak jen malá poznámka o ambasádách. Mnoho z vás se ptalo:D Ale protože nechce být zlá, tak nepůjdu do detailů…. nicméně občas jsme si s Bárou porovnávaly, co nám stejná paní napsala ve stejnou hodinu na stejný dotaz za dvě jiné odpovědi a pak už jsme se tomu jen spíš zoufale smály… o zkreslených zprávách a zveličeném PRku MZV raději mluvit nebudu. Srovnávaly jsme si s dalšími cizinci ve stejné situaci PR vs. konání ambasád různých zemí. Takže těch pár vět níže se týká pouze jarní covid situace v mezinárodním kontextu. Nicméně prosímvás: ambasáda vám možná pomůže, když skončíte ve vězení nebo mrtví vy nebo vás nějaký spolucestující… ale jinak spíše ne. Teď to samozřejmě trochu přeháním a zobecňuji, takže mě neberte prosím za slovo, kdo jste na ambasádě dělali, nebo komu na dovolené v zemi xy naše ambasáda pomohla i s nějakou jinou maličkostí. Když prostě ale pominu (raději) teď covid eru, tak obecně jsme malá země a nemáme budget na to, aby amabsády tahaly v cizích z bryndy všechny Čechy při každé blbosti… Což je myslím fakt i ok. Jak mi popisovala kamarádka Olga, každá země to má jiné: záleží na velikosti, zda je/není to priorita a kolik na to má financí... takže vy jako Češi si samozřejmě v průměrných situacích (když fakt pominu ty extrémy vězení, smrt) v 99% musíte pomoci sami. Což samozřejmě, kdo cestujete více, víte. Ale kdo méně, simvás, nespoléhejte na ambasádu, ale hlavně na sebe a podporu rodiny a přátel.
Jídlo, věčné téma...
17 - výborné sezónní jídlo “chiles en nogada” - plněná paprika mletým masem s různými oříšky a spešl kořením, polité bílou studenou oříškovou omáčkou, posypané semínky z granátového jablka a navrch list petržele
Tak něco pozitivnějšího: jídlo! O jídle se Mexičani mohou bavit (a baví:) neustále. A v Oaxaca tuplem. Je to pro ně lifestyle, čas s rodinou a přáteli se tráví vždy u jídla, je to součást jejich historie a kultury… Určitě doporučuji pro představu zkouknout: Kamu v Mexiku, díl věnovaný Oaxace, na ivysilani České televize:
https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/12021754333-kamu-v-mexiku/218562260190007-oaxaca (ale koukněte i na další, má to, holka, fakt pěkně udělané)
StreetFood, díl 3 věnovaný Oaxaca, na Netflixu:
A ještě jsem našla jeden článek, o typických jídlech v Oaxace, jen teda je přeložený automatem, tak je to docela vtipný, protože hned první typické jídlo “mole” se samozřejmě ze španělštiny nepřekládá, ale algoritmus to identifikoval jako slovo anglické, tak to přeložil jako “krtko” :))) … takže prosímvás, krtci se v Oaxace nejedí, ale zbytek docela sedí:
Mexiko je obří země (130+ mil obyvatel) a Oaxaca jako hlavní město státu Oaxaca je pro ně malé městečko (má “jen” milion obyvatel)... A samozřejmě co region, to jiné klima, trochu jiný historický kontext, a tím také trochu jiné jídlo. Historie doby před conquistou a po ní, obchod s Evropou, to vše samozřejmě ovlivnilo pěstování plodin a následně to, co lidi vaří, všude. Tady v Oax je ovšem navíc typický silný vliv kultur původních obyvatel… jen pro představu, na ulicích, nejvíce od pouličních prodejců, často neuslyšíte španělštinu, ale původní indiánské jazyky (Mixtec - a jen v tom existuje jeho 57 variant, dále Náhuatl, Zapoteca, a dalších 29 dialektů, ...).
Když pominu klasický seafood na pobřeží, tak typické ingredience stojí samozřejmě na kukuřici (stovky druhů a stovky způsobů zpracování), chili/papriky (opět stovky druhů a jiné názvy pro čerstvé vs. sušené verze), dále na fazolích a různých druzích rajčat, z dochucovadel samozřejmě nesmí chybět: koriandr, limetky, chapulines (smažené kobylky). Mexičani jsou ujetý fakt hodně na maso, ale v Oax najdete také super sýry (nejvíce queso fresco a quesillo). Já mám doma jedinou kuchařku od Kamu (tu mexickou) a je fakt skvěle udělaná (jednak má maso i vege verze, ale má také hodně kontextu právě do kultury a historie - a to prostě k mexickému jídlu opravdu nedílně patří).
Takže pokud se za mnou někdy v budoucnu stavíte, tak malý slovníček:
queso = čerstvý sýr, trochu až do žervé
quesillo = něco jako neuzená parenica
tlayudas = placka s fazolovou pastou a quesillem a pak různými salsami, naloženými ředkvičkami láku a bylinkami (říkají tomu místní “pizza”)
mole = sladko slaná různě pálivá omáčka, v něčem vzdáleně připomíná náš guláš, ale mnohem výraznější (je mole negro, verde, rojo, amarillo, … prostě jakékoliv barvy, podle části obměněné zeleniny)
caldo de piedra = vývar, který se vám dovaří ještě v misce díky vloženým horkým kamenům
entomatadas = placky / tortillas v rajčatové omáčce, s masem, nebo bez, s vajíčkem, mohou být se sýrem… takové jídlo pro děti, docela rychlé jednoduché, jeden čas jsem jedla skoro denně
enfrijoladas = skoro to samé jako entomatadas, ale jen ty placky jsou v salse z fazolí
memelas = placky s škvarkovou pastou a fazolovou a případně s masem a salsami pálivými … taková varianta tacos, ale typická pro Oax
pozole = kukuřičná polívka, miluju… výborná sytá
sopa azteca / sopa de tortillas = základ je rajčatová polévka řízlá nějakým vývarem, s pečenými kousky tortill, sýrem queso fresco a avokádem
dále samozřejmě i další klasiky jako tacos, empanady, ale to výše uvedené je hodně typické právě pro tento region a koupíte to na kdejakém rohu skoro v každé ulici - anglicky docela fajn přehled třeba tady: https://uncorneredmarket.com/oaxaca-food/
dochucujete smaženými kobylkami, salsami, ze kterých jsem si oblíbila a naučila se připravit salsu matchu (z chili, česneku a sezamových semínek)... zapíjíte mezcalem (v dokumentu od Kamu je o mezcalu i jedna část) nebo pulque (takovej jakože burčák)
Street food je fakt v průměru téměř všude výborný a levný (př. jedna placka memela za 10 czk bezmasá verze, najedla jsem se ze 2-3)... Během karantény samozřejmě všichni víc vaříme doma… a na ulici se jeden čas nesmělo prodávat nic. Ale funguje to tak (to jako i normálně, ale během karantény ještě více), že si většinou vyberete jednu věc, co vaříte/pečete/smažíte… a na čtvrtku načmářete co konkrétně a nalepíte si to na dveře… kdo si to chce koupit, tak prostě jen zaťuká nebo zazvoní...Takže k jedněm sousedům jsem chodila na memelas, ke druhým na tortas (něco jakože panini), k dalším pro domácí zmrzku… každý prostě dělá, co může… Obchoďáky samozřejmě válcují malé živnostníky i tady, ale lidé i tady stále rádi podpoří sousedi nebo oblíbenou paní na trhu, u které jí… Tím, že je to fakt levné, tak i když se doma vaří, tak mi přijde, že třeba z ⅓ - ½ i tak celé ty velké rodiny jí často venku… je to prostě lajfstajl:) A když nemůžete mít venku v karanténě stánek, tak máte alespoň doma na dveřích ceduli a vaříte v průchodu nebo prodáváte přímo ze své soukromé kuchyně… nebo prostě chodíte po městě s košem s jídlem na hlavě a prodáváte za chůze… Já se během tohoto roku tady naučila připravovat:
ty zmíněné enchiladas (rajčatová omáčka)
pastu z fazolí (ta se jí ke všemu)
tu zmíněnou salsu matcha
tlayudas s kobylkama i bez
salát z kaktusu (nopal neboli opuncie)
Ještě bych se chtěla naučit pozole, tu polívku, ale to je trochu na delší vaření a já teď nemám v Mex dobrou kuchyň a v ČR zase není dostupná (resp. dostupná za rozumný peníze) ta spešl připravená kukuřice do toho… tak třeba příště… A vím, že je i tak ještě asi 100 jídel a pití, které jsem ještě neotestovala...
Mexická pětadvacítka
18 - můj denodenní výhled z Caracol Purpura… papíry na dveřích naproti u sousedů jsou aktuální příchutě domácí zmrzky, vedle stojící jsou občas ožralí sousedi (ley seca holt nefungovalo 100%)
I v Mexiku se stát a případně municipality pokouší o nějakou podporu. Nemapovala jsem si, co vše… ale samozřejmě žádné dávky, příspěvky pro hlídající rodiče své děti, co nejsou ve škole… to tu fakt moc není… tedy spíše vůbec… Každá rodina většinou spoléhá, že má někoho, kdo má trochu úspor a pomůže jim… Ale to je čistě moje pozorování. Nicméně, co vím, tak i v Mex proběhla “petadvacítka pro OSVČ”. A to doslova. Jedno mex peso je nyní cca rovné jedné koruně. Jen samozřejmě ta kupní síla je jiná. Jídlo v obchoďáku je cca o ¼ levnější, zelenina na trhu je tu cca o ⅕ levnější… a radikálně levnější tu jsou služby: od nájmů, které jsou tu cca na desetinové úrovni, co u nás, přes holiče (platila jsem většinou 30 czk za ostříhání mé půlky krátkovlasé hlavy:), kurzy jazykové či taneční, fyzioterapie… A lidé také ale vydělávají o dost méně.
Průměrně uváděný plat ve městě Oax pro 2020 je 33tis. czk (čili i pesos, když je to 1:1), ale to je podle mě velmi velmi zkreslené. A to zejména tím, že obrovská část lidí není v systému jsou v šedé (případně černé) zóně ekonomiky. Hodně lidé v mém okolí vydělávalo kolem 5-10tis. czk čili pesos / měsíc, a to samozřejmě bez smlouvy a jakýchkoliv sociálních jistot a výhod. I kdybych ale brala těch optimistických 33tis. měsíčně, tak si musíme uvědomit, že jednak živitel rodiny živí průměrně 3 - 10 dětí, staré rodiče, platí většinu zdravotní péče, platí většinou vzdělání (protože veřejné školy jsou často fakt bída)... atp.
Jako i v dalších zemích druhého a třetího světa: chudí jsou fakt chudí, bohatí jsou fakt pohádkově bohatí, a střední třída se tak nějak zuby nehty drží… nicméně současný prezident AMLO (což je zkratka jeho jmen a který mimo jiné zvítězil ve volbách také díky své politické angažovanosti v Oaxaca, napojením na učitelské odbory, kterou jsou tu neuvěřitelně silné) je poměrně sociálně (pro někoho až socialisticky) orientovaný a tak podpořil rozdělené nějakých peněz během covid krize také živnostníkům…
Mohli žádat, kupodivu, také o pětadvacítku čili 25tis. czk, jako čeští živnostníci. Moji kamarádi Mariana (se zavřenou galerií) i Carlos a jeho máma si šli zažádat. Nicméně byl jen omezený budget a snad za 1,5 dne to bylo pryč… takže, kdo se o tom náhodně nedozvěděl v čas přes známý, tak měl smůlu. Vč. mých kámošů, co přišli pozdě.
Zbytek podpory byl hlavně v modu: poraď si sám.
Na druhou stranu musím říct, že hlavně na začátku pandemie, kdy celý svět věděl houby a byl v nervu, tak nám všem každý den na mex telefonní čísla chodily od vlády sms, v jaké fázi epidemie jsme, od jakých čísel budeme v další atp… to myslím dodalo lidem určitý pocit jistoty, že to má někdo pod kontrolou. Také semafor a podmínky, kdy se který region přepíná do jaké barvy, byla dané hned od začátku. Samozřejmě, můžeme se bavit o metodice sběru dat atp… ale to je k diskusi všude po světě. I tady samozřemě běžela kolem korupce a politické hádky (ale to je tu furt, takže vlastně normálka:)... ale prostě mi přišlo, že se tu alespoň neměnila pravidla 2x za den jak v ČR, a i když to lidi už štvalo a unavovalo, tak to prostě cca v rámci možností nějak dodržovali.
Na vývoj dat můžete kouknout do mého oblíbeného vládního dashboardu tady:
https://coronavirus.gob.mx/datos/
Za Guatemalu jsem sledovala tato čísla https://www.soy502.com/covid19 (kdy jsem si ještě naivně myslela, že se budu nakonec moci do Guate vrátit a odletět s mojí původní, jen posunutou letenkou).
Zemětřesení
19 - “terremoto/sismo/temblor = zemětřesení” ... vtípek, který začal po zemětřesení kolovat... aneb když není jisté, které zlo je menší zlo
Oaxaca, a samozřejmě dalších mnoho oblastí Mexika a okolních států se nachází v seismicky aktivní oblasti. Výbuchy sopek (dva roky dozadu v Guatemale), pohyby litosferických desek (dva roky dozadu Ciudad Méxiko), různé tsunami atp… to je bohužel standard…
V Oaxaca je naprosto normální malé otřásání se… někdy to ani v některých částech města není cítit (záleží, co máte pod nohama, a ve které části jste, …). Hodně často jsem se probudila mírnými otřesy v noci - asi právě jak je klid a ležíte v posteli, tak to fakt cítit většinou je.
Ale 23.6.2020 jsem zažila docela silné zemětřesení, což nebylo nic příjemného. Kolem desáté jsem se akorát chystala do kavárna Caracol zasednout k noťasu a popracovat něco. Carlos se zrovna chystal také někam ven jít koupit jídlo či co… Prostě jsme se akorát potkali, že jsme oba vycházeli ze dveří našeho bytu v prvním patře, když to zrovna začalo…
Carlos je milovník kytek a má fakt vypěstované obří pokojovky v květináčích o průměru půl metr, které váží třeba 20-30 kilo a s kytkou a hlínou ještě víc… tak tyhle “květináčky” začli pěkně jezdit po pokoji a celej barák se klepal, zdi se hejbaly a podlaha taky… já řvu na Carlose, ať běžíme ven, von na mě, ať zůstanem:D A hned ještě během otřesů volal své mámě, zda je v pohodě… má zkušenost, že pokud se nezavolá hned, tak většinou jsou buď přetížené sítě, jak lidi začnou zjišťovat, kdo je z rodiny ok, a/nebo (často oboje) vypadne na několik hodin proud….
Silnější (nebo teda asi jakékoliv) zemětřesení je hnusný zejména v tom, že nevíte, jak bude dlouho trvat. Toto červnové bylo dost silné, ale na druhou stranu poměrně krátké (do 2 min max). Ale to v tu chvíli nevíte žejo… a přemýšlíte, kde je lepší v danou chvíli být, aby vám něco nespadlo na hlavu nebo se s vámi nesesul barák… My naštěstí bydleli v rodinném domě, na kterém nešetřili… ale problém je, že třeba v historickém centru vám může spadnout na hlavu nějaká štuka, nebo při minulém silném zemětřesení v CDMX (hlavní město) umřelo bohužel hodně lidí v různých budovách, kde se během stavby rozkradlo půlka materiálu, takže i když stavební plán byl ok a i teoreticky přizpůsobem seismicky aktivní oblasti, tak prostě realita pokulhává… V červnu prý umřelo v Oax 6 lidí. Z mých přátel naštěstí nikdo. A i proud nahodili asi už do 2 hod…
Lidé mi pak radili, ať v následujících dnech spím raději oblečená a ready vyběhnout, protože většinou po větším otřesu následující až 14 dní tzv. aftershoky, často právě v noci… a někdy bývají ještě silnější než první vlna… naštěstí nic takového v červnu neproběhlo.
Jinak seismologické reporty většinou v Mex všichni sledují tady: http://www.ssn.unam.mx/ (Národní seismologický institut při nejlepší mex univerzitě UNAM). Od 35. sekundy jsou záběry přímo z otřesů: https://www.youtube.com/watch?v=Zxefy9ZwOzw&ab_channel=NoticierosTelevisa
Lidi kolem
20 - lidi, se kterými jsem trávila půl rok: Abi, Lucia, Dania, Carlita, Dani, Carlos 1, Carlos 2, Carlos 3, Emilio, Leo, chybí ještě Orlando Některé lidi, se kterými jsme trávila nejvíce času, už jsem zmiňovala… bylo samozřejmě super, že v Oax už jsem byla popáté a část lidí znám. Ale některé jsem během karantény do odletu fakt neviděla… dost lidí fakt omezilo napůl rok totálně svoje vazby… a to i moji kamarádi v Guate… ale i přes to, se někteří nakazili… Prostě osudu neunikneš, protože prostě někdy do lékárny nebo pro jídlo musí každý… Já tipuji, že jsem, hlavně cca konec března až konec července, kdy to bylo nejostřejší, strávila v okruhu tak 30ti lidí v blízkosti a 50 ve vzdálenějším kontaktu max… Určitě samozřejmě spolubydlič Carlos, plus jeho sestřenka Yuri a syn Santi. Yuri u nás v bytě byla vlastně po-so, protože byla jedna z prvních šiček. Ještě teda po Eduardovi. A Santi furt s ní, protože děcka od března a zbytek roku nechodila do školy… Pak se časem přidaly ještě dvě dámy + jedno dítě… pak to byl okruh cca 10ti kamarádů Carlose, co tak po měsíci už neměli tolik strach a občas se stavili. Samozřejmě také Carlos č.3, co mě zachraňoval bloklá záda… Pak samozřejmě Winnie Orlando, lektor salsy, a občas přišel i s manželkou a dcerou Miou. Samozřejmě rodina bytnejch na baráku… a rodina z Caracol Púrpura (Abigal a manžel Carlos č.2, dcery Dania, Carla, synové Emilio a Leo)... od léta začali ještě v kavárně vypomáhat Dani a Cesar, to jsem se pak tak nějak na konci července po dlouhé době také viděla z kamarádem z tancování Osvaldem… A ještě teda v době čekání kamarádky Báry na odlet jsem se tak jednou za týden sešla na pokec s ní… Ze širšího okolí jsem se pak vždy v sousedství zdravila s rodinou, co prodává zmrzlinu, s rodinou, co prodává placky, s místními policajty, s místními trhovcemi a s rodinou provozující prádelnu… To jsme si z dálky vždycky zamávali a přes roušky (a někdo i přes ty ochranné štíty nad to) se na sebe usmívali… a to bylo vše… Ale bylo milé, že si na mě zvykli a vzali mě docela i mezi sebe do sousedství, jako tu “weru” (=holka se světlou kůží). Ostatní, co v Oax znám, se báli a byli doma… nebo se také vídali s podobně malým okruhem lidí. Jo, samozřejmě k nám courali lidi kupovat roušky. Ale chodili zakuklený v rouškách, museli si “gelovat” ruce a Carlos je poprášil nějakou dezinfekcí vždycky od hlavy po boty - doslova. A to, i když jen čekali ve dveřích… Ta dezinfekce měla výhodu, že nesmrděla savem, což fakt nesnášim a chce se mi z toho zvracet. A ani nenechávala fleky na oblečení. Ale jen doufám, že Carlose ten kluk, co mu to prodal, nenatáh, a že to opravdu byla dezinfekce s nějakým účinkem, a ne voda…?!?! No ale takle: covid jsem v Mex nechytla, tak to možná asi snad fungovalo:)
Postupné "uvolňování"
21 - na výletu s rodinou Abi a Carlose, stanování ve “fousatém” lese v Sierra No, možná to slovo “uvolňování” je silný výraz, ale přece jen nějaké záblesky pozitivní tam postupně během léta začaly probleskávat… Co jsem byla v Oax, byli jsme vlastně skoro furt na “semaforo rojo”, čili na semaforu červený… od srpna občas problikla na týden třeba i oranžová a když jsem odjížděla, tak byla Oax dokonce už žlutá… ale myslím, že je zas už teď “naranja” čili oranžová… Ono je to logické, jak se prostě postupně něco zpřísňovalo vs. rozvolňovalo a koukalo se na to, co to udělá… Přece jen to tu mělo alespoň o kousek větší logiku než v ČR. Každopádně když jsme od 20.března byli zavřeni, a od začátku dubna už fakt bylo zavřené opravdu vše, taktéž celý květen, taktéž celý červen… to prodloužení všech nejpřísnějších restrikcí po třetí jsem teda těžce nesla… to už začalo být fakt dlouhé a uplně bez nějakého skvětla na konci tunelu… Poprvé ten březen, duben šel… byl to šok, ale relativně očekávaný podle vzoru Evropy, která měla cca dva tři týdny náskok. Duben se docela dalo čekat, že se to nějak rychle nezlepší,... jenže květen také ne. A to už v Evropě, a zvlášť v ČR, lidi hlavně řešili, jak budou trávit léto… a do Česka se vrátil úplně normální život… my furt zavřený, x businessů už zkrachovalých a já sledovala na instáči ten “letní party life” Prahy a Čech… a červen a červenec ještě větší extrém… v Evropě postupně ve zprávách i jiná témata než vir, pohoda, prázdniny, … my třetí kolo… Na konci červenec se ale lidi začínají, semafor nesemafor, už sami trochu rozvolňovat… vlastně nemají co ztratit. Buď dostanou obří pokutu pokud svůj krámek otevřou a někdo je práskne, nebo zkrachují tak i tak zavřeni… nebo budou mít třeba kliku a projde to… tak se postupně začínají i na ulicích na začátku srpna objevovat už i pouliční prodejci a vlastně je už moc nikdo nevyhání… občas otevře už i menší bistro nebo rodinná restoška… ale ofiko to je možné až zhruba od srpna… S Carlou, Daniou, Danym… mojí nejčastější trojkou parťáků v Caracol (oni tam pracují, já tam konzumuji a dělám svoji práci:)... už nám dost hrabe… někdy jedou jen hlášky bez kontextu, někdy má občas někdo z nás “bajon” (depku), tak se vzájemně povzbuzujeme… Carlita občas přitáhne z ulice nějaké “opuštěné” koťátko… jsou vždycky děsně roztomilí a lepší než telka… někdy je tedy koťátko od sousedů, ale někdy bylo občas fakt opuštěné. Fakt! :) ... občas nám “tv program” zajišťují sousedi, co naproti kalí… určitě znáte z mých insta stories, kde většina záběrů byla pouze z mého legendárního jediného okna:) … občas se válíme jen tak po podlaze ve snaze protáhnout si záda, nekonečně stále dokola se vše dezinfikuje, já si dávám nekonečně mnoho kafí (nejlepší z Oax, fakt), od nich pečené flany, ručně vyráběné pralinky, výborné sušenky, co mi připomínají naše vánoční cukroví… většinou tak měsíc v kuse objednávám to samé a pak si dávám občas obměnu… Je výhoda, že když se mi nechce mluvit, tak ani nemusím, Dani nebo Carla stejně už vědí, co chci… U Carly (je jí 16) a studuje uměleckou školu (nebo spíš mi to přijde jako nějakej humanitní gympl), občas koukám, co zpracovává za úkoly online… ale skoro nikdo z děcek, i těch, co je normálně osobně škola baví (třeba právě Carla), to fakt psychicky nedává… a já se jim nedivim… :( Nemají motivaci pokračovat sami v učení, chybí jim kamarádi ze školy:( Samozřejmostí ale je, že i když se v srpnu konečně něco tu a tam otevřelo jiného než lékárna, tak se povinně zavírá v 10 večer, všude uvnitř i na ulici jsou povinné roušky. Jdou jen sundat, když jíte… Všude již výše zmiňovaná povinná dezinfekce rukou, bot přes ty spešl rohožky s nějakým tím savem či co, co tu má teď i každý pidi krámek… školy stále zavřené… žádné hromadné akce nad 10 osob nejsou povolené… Skoro každá prodejna (fakt i ty malé krámky) vám u vchodu měří povinně teplotu. Až od půlky září, tj. opravdu až po šesti měsících tvrdých a stále trvajících opatřeních, se mohly vedle restaurací otevřít i kluby. Ale také jen do 22 hod… no myslím, že tam stejně moc nikdo zatím nechodí… Město při mém odjezdu po půl roce už trochu žije, ale centrum samozřejmě málo, protože jindy je plné turistů… nejen zahraničních… ale i těch z jiných částí Mex, kteří do Oax jezdí nejčastěji za jídlem, mezcalem a kulturou. Ti se pomalu objevují, ale fakt pomalu… kamarádka Mari, co má galerii, občas už i něco prodá, ale stejně ji zachraňuje těsně před coronou založený eshop s věcmi z galerie… Kdy jsem se po mnoha týdnech zavření doma šla “jen tak” projít 31.5. “do města”. Byla to pro mě fakt úplná euforie… někam jít a občas i vidět tu a tam něco otevřené… a když jsem 15.8. šla někam s konkrétním cílem (protože bylo poprvé “kam jít”) - to jsem šla do toho znovuotevřeného tanečního studia: nekecám, měla jsem radostí slzy v očích. No a to nemluvím o tom, že v srpnu mě pozvala rodina Abigail na tradiční kempování s jejich rodinou v Sierra… Bylo to první možnost jet po půl roce mimo město, a navíc: do přírody!!!! To bylo fakt neuvěřitelný… měla jsem druhý Vánoce! Teda vlastně první že:) Jednak byla vůbec sranda mít tu zkušenost jet s místními kempovat - jako s ničím, i s tímdle se Mexičani moc nepářou: nemáš spacák (jako 95% široké rodiny, co se sjela), nevadí, vem si prostě z domova deku, … nemáš károšku, vem si karton z krabice nebo si narvi něco v lese a dej si to pod sebe… je nás víc než míst v autech, nevadí, prostě se tam nějak vmáčneme na kapotu … Dítě si nevzalo, co mělo, nevadí, jeho problém, nějak to ty dva dny prostě přežije no… ta pohoda se mi fakt u nich líbí. I když vyrazila široká rodina (asi 30 lidí), tak si prostě nenechaj akci zkazit tím, že ji přeorganizujou a budou řešit každou kravinu, co nesmí zapomenout… Každopádně ten výlet by byl naprosto boží! A byl by, i kdyby byl úplně naprd, a ti jen pro ten pocit být venku. Ale bylo to super se vším všudy. Tady se to kempování a výletničení totiž musí dělat trochu opatrně… v horách se občas přepadává, tak je dobré být ve větší skupině a jet na místo předem dohodnuté (tady je to přímo pozemek rodiny). I když zarostlej les, tak je většinou někoho z okolí. A i když jdete někam do hor, tak vás vždycky dole někdo zmerčí… pokud vás nezná, nejste z vesnice, nebo z blízké rodiny, už jste podezřelí… a tady na vás často nevolají policii (trvá to, je to často bez efektu), ale rovnou vás preventivně zlynčují… protože, co kdybyste byli nějací zloději nebo úchylové, co je chtějí v noci přepadnout… No takže, to je také odpověď na některé dotazy, proč jsem se občas nešla projít do přírody během karantény sama...
Před cestou dom
22 - po covid testech výlet do areálu zavřené univerzity UNAM, s Matiasem a Yordim
Samozřejmě klasika… když se mi už začal rýsovat datum odjezdu, tak se mi ale vůbec najednou nechtělo… důvodů bylo několik:
Jednak jsem se na poslední měsíc přestěhovala do baráku kavárny, který vlastní teta rodiny, Lucía. Byteček je pidi, ale nově zrekonstruovaný. Za stejné peníze je spolubydlení s Carlosem… ale je to zase opět něco za něco… tady je u domu velká cisterna, takže voda je fakt vždy (sice teče málo a pomalu, ale i tak 3x hurá!). Ale zase nedosáhne až ke mě do bytu internet (fck)... i když v kavárně je signál super (měla jsem z toho téměř všechny cally a školení bez problému), tak do bytu nedosáhne… než se to vyřešilo, tak jsem byla samozřejmě už dávno v ČR… No nic, snad příště.
Docela jsem ale fakt ráda, že jsem to stěhování do nového pidi bytu i takto na poslední měsíc riskla. I když mě to stálo náklady na dovybavení. I tento byl totiž prázdný. Jednak jsem si tam pak mohla část věcí do mého dalšího návratu nechat, ale také nemusím večer chodit po ulici s kompem… Původní byt s Carlosem byl sice jen 5 min od kavárny, ale prostě i tak… Oaxaca je jeden z nejbezpečnějších států Mexika, ale jak tu už dlouho lidi nemají práci, kšefty zavřené, vše zakázané… začínají přepady. A to i během dne… natož v noci… Snad se to budouna moc nezhorší… protože jinak jsem fakt v pohodě chodila vždy sama v noci zpět z tančíren a dobrý… ale teď na todle není uplně ideální doba.
Sice je dobré, že mě už v okolí lidé znají, tak by mě snad pomohli, ale někdy je to přepadení prostě hodně rychlé… Někdy ani nejde o žádné použití nože, pistole, ale třeba jen šťouchanec, vy se leknete, a už nemáte tašku… Takto v centru přišla paní, co od ní mám vyrobené krásné naušnice (https://www.instagram.com/missanga_/), o peněženku a mobil… Další paní chvíli před mým nákupem přepadli přímo v nákupáku, i když tam je ochranka. Ale bylo to tak rychlé… No, sice nesmíte mít v supermarketu ani kšiltovku, ani sluneční brýle (právě kvůli těmto případům, aby vás byli schopni detekovat na bezpečnostních kamerách), ale musíte mít roušku no… A tady v Mex i venku… takže i když si často do ulic instalují kamery sousedi, tak se s rouškama dát dost v pohodě krást i za denního světla, a i přímo pod kamerami…
No nic, zpět k odjezdu…
Co se týká odjezdu, tak jsem měla v hlavě několik důležitých datumů (dat?). Jednak razítko v mex pase, které vám umožňuje bez víza v Mexiku pobýt, maximálně ale 180 dní… a čas se blížil…
Dál jsem sledovala guatemalské zprávy a vyzvídala od kamarádů a stále jsem doufala, že ještě prostě budu moci zpátky do Guate a využít moji původní x-krát přesunutou letenku. Na konci července měla Guate vláda ohlásit nové (už po několikrát též posunuté) otevření letiště. Což by znamenalo vpodstatě také otevření hranic. No proslov jsem si poslechla… a o letišti ani slovo… tak jsem se začala smiřovat s tím, že asi bude nutné koupit (samozřejmě totál nevýhodně) nový let, a to z Mex. Děsně se mi do toho nechtělo. Ještě do půli srpna jsem čekala na další “cancellation”, abych měla jistotu, a když přišel, tak jsem začala letmo na nabídku letů koukat… no byla to bída… některé lety, podle zkušeností známých (a také z toho, co jsem načetla ve fb skupinách expatů v Mex/Guate) mi přišly od začátku nereálné. Hodně letů se totiž v době covidové prodává, i když letecké společnosti dopředu ví, že nebudou realizovány. Prostě jen nějakou dobu manipulují vaším cashem, drží vás v domnění, že let bude, máte v emailu letenku, ale postupně se zruší jedna část letu, pak druhá, pak třetí… a máte houby…
Tomu jsem se chtěla vyvarovat, tak jsem si řekla, že budu hrát více na jistotu - hledat klidně o kousek dražší let, ale s Lufthansou, kde pracuje kamarádka, která mi může ověřit, zda opravdu let bude nebo ne… super myšlenka, hned jsem šla spát klidněji… ale jen do dalšího dne, než jsem zjistila, že Lufthansa plánuje první let z Mex nejdřív v říjnu… hmm… super. Zbývaly Turkish Airlines, které se tvářili, že lítají snad každý den (což nebylo reálné), pak Finnair, který vypadal, že prodává vždy jen jeden let týden dopředu a pak čeká a občas něco od TAPu (Portugalci). Docela jsem preferovala Finy, ale co bylo jeden den, neplatilo další, nebo jen do nějakých jiných zemí EU, kde by návazné spoje byly drahé…
Pokus koupit rovnou zpáteční Oax-Prg-Oax s možným návratem další rok (protože zpáteční je v podstatě stejně drahá jako jeden směr), také nevyšlo… Mex-Evropa na 2021: nabídka 0. Další byla varianta letět do Německa, kde bych mohla spát u kamarádky a pak vlakem. Další varianta Španělsko a přespání u někoho a pak nevím jak… třeba pěšky… Dny běžely a postupně se blížil datum, kdy jsem musela jakkoliv Mex opustit… no nakonec jsem prostě něco kolem 19k koupila a do “přímo” Prahy. Což je šílený, protože normálně stojí cesta tam a zpět kolem 22k už několik let… a já “vyhrála” téměř za stejné peníze pouze návrat… Se slibem, že možná z původní zrušené letenky dostanu zpátky za 6-8 měsíců (snad) necelou polovinu :(
Můj spoj vypadal opravdu “slibně“:
noc v buse Oaxaca - CDMX (hlavní město) cca 7 hod
2,5 dne v hlavním městě a zajištění Covid testu (ne moc brzo, aby kvůli časovým zónám ještě platit, ale ne moc pozdě, abych stihla dostat výsledky a případně se zařídit jinak, pokud by byly pozitivní)
let Ciudad México - New York - čekání na letišti cca 11 hod a modlení se, že to fakt poletí
let New York - Lisoboa
overstop v Portugalsku - 1 den (první verze), pak 2 dny (druhá verze letenky)
let Lisboa - Praha…
Mno,... takže teoreticky 6 “weak points”, kdy se něco může pos….t. A to třeba i blbost typu, že se někde nachladím, nebo se mi udělá opar a já budu mít 37,1 a už mě nepustí hned v kroku č.1 ani na autobusák v Oaxace… :/
Vzhledem k tomu, že jiné lety v nabídce nabízely ještě záživnější varianty, byla tahle vlastně “značka ideál” a za 19k - no neber to! Když jsem to tedy finálně riskla (ono teda s běžícím časem nic jiného nezbývalo) a koupila to, tak jsem si oddychla.
Asi tak na den.
Přijeli za mnou na návštěvu (nejen za mnou, ale hlavně teda za rodinou) kamarádi z hlavního města. Zkontrolovat zdraví prarodičů, které půl rok kvůli covidu neviděli a vyvětrat po půl roce “domácího vězení” hlavy. Jde o dvojici mých dobrých kamarádů, páru: Matiase a Jordiho. Jordi právě dokončil VŠ obor biochemie a řeší doktorát. Mati učí na univerzitě budoucí zdravotní sestry/bratry a zároveň koučuje (a je autorem překladu mého Kariérového diJÁře do špániny www.diarYO.info). Snažíme se vždy alespoň jednou za půl rok potkat a pokecat.
Kluci mi ihned nabídli nocleh u sebe doma v CDMX před odletem, začli mi hledat solidní laboratoř s dobrou reputací a mezinárodními certifikacemi. A spojili mě s kamarádkou Marianou (také se známe z kurzu NLP, co jsem dva roky absolvovala v Mex). Mari dělá na letišti a má “klíče” od všech různých částí. Navíc na začátku covidu v Evropě skejsla takto podobně jak já v Paříži. Naštěstí, díky svým konexím, jen o pár dní déle. Tak ji to moc nezruinovalo. Ale naprosto chápala situaci a snažila se mi fakt pomoct.
Jen teda první ověření jsem myslela, že mě klepne, protože mi poslala zprávu, že přes USA teď nic nelétá, jen přes Uruguay. WTF? Jednak nevim, jak bych se tam přes jiné zavřené země Střední Améry dostala a navíc jsem v žádném vyhledávači nikdy tento spoj neviděla… Už jsem chvíli fakt myslela, že dalších 19k v tahu… ale naštěstí pak volá asi za hodinu, že to snad do Států asi poletí… asi… No ale kdy to poletí z USA, že to jako nikdo fakt neví…
Ještě je samozřejmě sranda, že do USA potřebujeme jako Evropani už x let ESTA tj. taková “malá víza”. Prostě online zaplatíte asi 20 USD nebo kolik to teď je a řeknete, že nejste terorista a vyjede vám kód platný na dva roky. I s tím vás tedy mohou na hranicích vyhodit, ale prostě je to nutný první krok. Tím, jak lítám sem do regionu Střední Ameriky poslední dobou dvakrát do roka, tak často v USA přestupuji. Ale letos mi letenky (kupované v 2019 na rok 2020) vyšly přestupem přes jiné země, což jsem byla ráda… protože ty výslechy jsou vždycky vopruz a člověk nikdy neví, na koho narazí, nebo “co systém nebude mít rád”. Nicméně i když jsem nová ESTA “víza” nepotřebovala, tak jsem si je, s nějakou dobrou intuicí “co kdyby” raději v prosinci 2019 koupila. Říkala jsem si, že člověk nikdy neví, jak změny letů mohou nastat a USA je prostě soused Mexika… No ještě že tak, protože USA přestala ESTA vydávat někdy od léta 2020 do konce roku - kvůli coroně!
Vůbec si teda nedokážu představit, co by se dělo a kde bych teď byla, kdybych ESTA neměla díky dobré intuici koupené z loňska… protože jediná cesta do Evropy z Mex byla na začátku září právě přes USA…
Další nová “vychytávka” byl požadavek na negativní corona test už při vstupu do Portugalska… Kdybych neměla kamarády zdravotníky a letištní personál, tak nebylo vůbec možné dobrat se správné odpovědi, co se týká toho, který covid test přesně musím mít, jak se započítávají ty přelety přes časové zóny… neodpovídala letiště, ani ambasády, ani agentura, ani aerolinky, ani ty samotné laboratoře. Super. Prostě nikdo nic radši nechce radit a každý chce mít krytá záda…
No nic, jak už víte, do ČR jsem dorazila úspěšně po napínavé 7mi denní cestě (v neděli jsem odjížděla z Oaxacy a dorazila jsem další neděli do Prahy)... Ale musím říct, že nejhorší nebyla ta cesta v rouškách a tak… ale to, že fakt nikdo nic nevěděl, nebo odmítal poradit, říct… Protože prý “situace se mění každým dnem”. To fakt “hodně pomůže”.
Nejvíc mě tedy opravdu pomohl Mati a Jordi, co mě odvezli na testy, vše zařídili, kontrolovali všechny papíry, datumy, pak kamarád Pavel z ČR, který mi zařídil “backup byt” v New Yorku, kdyby to náhodou neletělo, Mariana, která se mnou prošla v CDMX všechny kontroly na letišti a propašovala mi přes služební vchod vodu a sváču, což bylo důležité, protože jsem musela čekat kolem těch 11 hod v hale bez záchodů a možností si cokoliv koupit k jídlu/pití… no alespoň, že byla wifi…
No co budu povídat - dva týdny před odletem jsem snědla asi kilo česneku (přírodní antibiotikum), až mě z toho bylo blbě:), kupu vitamínů, vypila jsem litry bylinkových čajů a fakt jsem se modlila, ať kolem mě neprojde ani rýmička… Pak už jsme si z toho dělali srandu, že mám alespoň možnost si vybrat, esli mě zavřou v Mexiku, USA nebo Portugalsku a že prý mám sledovat online “tutoriál” aka film s Tomem Hanksem Terminál o tom chlapovi, co žil na letišti několik měsíců, protože ho nechtěli pustit ani do nové země ani zpět do staré:)))
A pak jsem se už jen soustředila vždycky na nejbližší “next step”. Neprošvihnout laborku testy - být negativní - nenakazit se poslední dny - projít i s jídlem a pitím kontrolou - ukázat vyplněný online formulář xy - ukázat vyplněný offline formulář xy - nebudit podezření - tvářit se i přes roušku na všech kontrolách zdravě a šťastně:) - přečkat let narvaných letadlem a cestu bez jídla do NYC - projít policejní kontrolou v USA č.1 - zodpovědět nesmyslné otázky - projít policejní kontrolou v USA č.2 ve výslechové místnosti (wut? ...tvl pomoc, já nechci do Států, ale hlavně odsud co nejrychleji pryč, tak mě už pusťteee) - přečkat šílené čekání v NYC, kde nikdo nic neví, co kdy poletí, a doufat, že to poletí - přečkat super nechutné jídlo a let v narvaném miniletadle přes oceán - přečkat kontrolu covid testu v Portugalsku, že ji uznaj - počkat si dva dny v Lisabonu s dalším odloženým letem - nenakazit se - doletět plným letadlem do Prahy… a dojet dom.
Bylo super, že pro mě přijela kamarádka autem a ještě s navařeným obědem - Lucie jsi nejlepší:) A pak už jen týden vybalování úklidu. A zvykání si, že nám tu jde skoro pořád (a naráz:) elektřina + plyn + wifi + voda… tyjo voda. To je nejvíc: furt jí máme dost. Můžeme ji pít z kohoutku. Teče jí hodně a skoro pořád. Já vím, že to víte… ale není to samozřejmost. Tak si toho važme, fakt! ;)
Jooo a miluju český popeláře, co za nás vyklápěj ty popelnice do auta a my nemusíme, je to boží! :D Dnes jsem zase jedny potkala a jeli úplně potichu - vůbec do ničeho nemlátili - tak jsem jim skoro chtěla radostí zamávat:)
Ztráty a nálezy
23 - roušky povinné i venku, roušky i na zdech
Taková ta klasika - co ti to dalo a vzalo…. se občas lidi ptají. Hele vlastně nevím i vím… Hodně se to proměňuje v čase. Jinak jsem to prožívala v daný okamžik (to zlé i ty pozitivní momenty). Už když jsem si to zapisovala zpětně (ty moje reflexe do Kariérového diJÁře po měsících a do normálního diáře po týdnech), tak už i s tímto krátkým odstupem jsem to vnímala trochu jinak.
A všimla jsem si jedné věci: já se vždycky snažím zapsat si ty nejdůležitější body, co proběhlo. A třeba i když ty negativní byly jen jeden či dva (samozřejmě zásadní, jako nesvoboda někam jít, všudypřítomný strach atp.), tak to vždy vyvažovalo fakt hodně malých pozitivních momentů. Které v tu chvíli, kdy jsem byla hodně smutná, nebo měla depku, tak mi přišly ty maličkosti fakt skoro až bezvýznamný. Ale zpětně viděno vlastně v mé paměti nakonec převládají… Ta online podpora rodiny a kamarádů, offline podpora nových místních přátel, slunce, soukromky salsy, covid nekonečné vtípky, malé radosti jako, když jsem si koupila židli, a pak stůl a pak kytku. A když dorazila voda nebo internet. Větší radosti jako možnost někam vůbec po městě jít… být po půl roce v přírodě...
Pro mě je “svoboda” jedna z top hodnot. V mnoha kontextech. A nemožnost být v zemi, v jaké chci a/nebo potřebuji být, nesvoboda dělat, co mám ráda, nemožnost jít do přírody, nemožnost vidět lidi, se kterými bych se ráda viděla, když chci… tak to bylo fakt pro mě náročné to rozdýchat. A asi ten nejhorší faktor byl, že chyběl výhled “do kdy”. A pak to nekonečné protahování o měsíc, dva, další měsíc…
Ano, člověk měl problém se základními věcmi, jako je voda… ale na druhou stranu, žádné drama typu válka ani apokalypsa se nekonalo. Naštěstí. Ale i když to zní fakt banálně, tak si my lidi ze zemích prvního světa fakt už ten nekomfort a nesvobodu nepamatujeme… Já jsem sice jako dítě zažila socík a mám k omezování mých svobod fakt odpor. A skautské tábory typu “seal výcvik” v dětském věku mě poměrně zocelily:) … ale celkově prostě platí, že “sytý hladovému nevěří” a žití v permanentní nejistotě a s omezenými zdroji (a nemyslím jen ty finanční) nám je už fakt nahony vzdálené. Nechci tu nějak moralizovat. Já myslím, že i díky cestování jsem toto vnímala vždycky, ale jedna věc je “to vidět” a jiná si to prožít… Doufám, že si to, i díky tomuto blog deníčku, budu dlouho pamatovat.
Jo a ještě jeden vtípek na konec.
24 - “Hele, nejste sjetej?” … asi tak nějak jsem se cítila po zdolávání jednoho letiště za druhým:)
