top of page

JAK JSEM JEDLA PŮL ROK KAKTUSY A KOBYLKY ANEB MOJE MEXICKÁ KARANTÉNA (CZ)



V mém mexickém karanténním ex post psaném deníku si můžete počíst moje zážitky z MX státu Oaxaca (a z části z Guatemaly) v době covidu-19 čili že z roku 2020. Kdo to prožil ve stejné době taky tady (myšleno: Střední Amerika), nebo někde poblíž, berte to s rezervou. Vše je samozřejmě subjektivní. A navíc ty země LatAm jsou obrovské. Velké rozdíly jsou nejen mezi jednotlivými republikami, ale i mezi jejich státy a regiony uvnitř. Záleží, v jakém místě, městě, ale třeba i čtvrti a typu baráku to kdo jak prožíval. Kdo v domku se zahradou a příjmem z práce, do které nemusel, tak asi dost jinak než někdo zavřený v minibytě s jedním oknem a po pár dnech bez příjmů . Dojmy a zpětný pohled na situaci budou velmi ovlivněné tím, kolik má peněz jeho rodina. To vám samozřejmě determinuje život všude, ale prostě v zemích mimo Evropu platí mnohem výrazněji: bohatí jsou fakt mnohem více bohatí, chudí mnohem více chudí… Střední třída je tu menší, ale existuje tu. Já mám nejvíce přátel a známých právě v tomto levelu (hodně inťoušů typu profesoři, výzkumníci, lektoři, lidé kolem turismu, lidé z IT a marketingu a grafiky, lidé kolem eventů, novináři, menší podnikatelé, …). Mám ale i známé opravdu velmi chudé a i velmi, velmi bohaté. Point je, že každý samozřejmě bude mít vzpomínky na tu zvláštní letošní situaci (asi i s přesahem do 2021), na kterou nebyl nikdo ready, jiné, a to často s ohledem na to, jak moc se musel ohánět, aby přežil nejen karanténu, ale měl i co dělat, až skončí… neberte to tedy jako exaktní popis, že takto to vnímali všichni expati, nedejbože všichni místňáci. Nepopisuji to rozhodně ani jako novinář, ani jako žádný výzkumník antropolog. Moje osobní zážitky a dojmy jsem namíchala i z dojmů, když jsem si hodiny povídala nebo chatovala jak s mými kamarády v Guatemale, Salvadoru, Mexiku, kamarádkou Češkou žijcí t.č. v Ekvádoru, s kamarády, co mají rodiny v dalších okolních státech tohoto regionu… Každopádně zápisky jsou velmi subjektivní a slovy mého oboru sociologie: jde o reflexi “pozorování zúčastněného” bez ambice zůstat neutrální. Zápisky mi pomohly si ex post urovnat vzpomínky a tuhle nečekanou story si tak nějak sama pro sebe v hlavě uzavřít.


PS - Jo a možná pro představu místa, kde jsem byla, mrkněte na dokument o Oaxace, k dispozici na ivyslani České televize: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1185966822-na-ceste/212562260120030-na-ceste-po-oaxace/ a případně mrknětě do mých “karanténních fotek” tady: https://photos.app.goo.gl/2WggQJxm9bXZWdEN8 > v tom albu logicky není moc nic koukavé turistické, jen náš “holobyt”, zavřené baráky a pak výlet na konci… ale taková holt byla karanténa… Alba z před-covidové éry najdete z tohoto regionu tady: https://pietradr.rajce.idnes.cz/

Možná pak vaše fantazie bude při čtení mých vzpomínek o trochu barevnější. To totiž celý region Centrální Ameriky rozhodně je <3


Guatemalské intro


02 - guatemalské sopky, poslední pohledy na přírodu na dlouhý půl rok, ale v té době jsem to ještě netušila Poslední únorové dny opouštím mexické přátele v krásném státě i stejnojmenném městě Oaxaca, vytančená a s dostatkem zimní dávky salsy, bachaty a cumbie, s dvěma malými výlety za kamarády k Pacifiku do Puerta, uspokojena s odevzdáním daňového přiznání a uspokojena také kulturně návštěvou spousty krásných místních galerií… s výhledem skvělého měsíce v Guatemale, kdy budu moci ukázat krásy Guate během kariérového retreatu (https://www.careerdesigner.cz/karierovy-inspiracni-retreat) a pak si v poklidu tvořit v místním Impact HUBu nové pracovní produkty před zahájením jarní školicí sezóny v ČR… prostě už několik let taková moje Q1 klasika... Mno, tak letos bude vše samozřejmě jinak… a z původních plánů v Guate se v podstatě uskutečnila jen cesta tam z Mexika a první necelý týden. A hned zkraje března nabraly události poměrně rychlý a nečekaný spád. 5.3. Ještě běží poznávací aktivity kariérového retreatu. Potkáváme se úspěšně s Peťou, která za mnou na retreat dorazila z Ekvádoru… a já večer posílám, tak trochu z recese, do ČR fotky z guatemalských krámů, kde se stále v pohodě prodává všechno - hlavně těstoviny a dezinfekční gel, který je v tu chvíli nedostatkové zboží… protože v Čechách právě probíhá vykupování hajzlpapírů a trvanlivých potravin. Sleduji z dálky, co se děje, a nestačím se divit. 7.3. Paříme vaříme během Kariérového retreatu s Peťou, Rafaelem a Gorett, … Vysvětlení = paříme tím, že nás skoro místní umělec a kuchař Rafa (Venezuelan aktuálně žijící v Guatemale) bere na lokální trhy a ukazuje během půl dne asi 10 fusion receptů propojující jeho praxi z kuchyní z celého světa a s tím, co se lokálně nabízí. K tomu nesmí chybět flaška vína otevřená kreativně vrtačkou:) Večer koukáme na net na zprávy a furt doufáme, že před-covid šílenství zůstane jen v Evropě. 9.3. Ještě stíháme odjet na pláž do Monterrico, projet se v mangrovnících při východu slunce s kamarádem Luisem, potkat místní lidi se srdcem na dlani, ale i postavičky, co tu dýlujou drogy, prostě klasický pestrý mix… Začínám vážně zvažovat jako alternativu možnost přečkat evropskou coronu tady. Čekuju situaci, kolik práce se dá i na jaře udělat online… prý moc ne, všichni stále doufají, že žádný lock down v Evropě nebude… Nicméně postupně (a velmi rychle) se snižují v ČR povolené počty lidí / 1 akci, 500 - 50 - 5 - 0 … Což mi trochu dává zapravdu v mém plánu B - s návratem do ČR nespěchat. A začít přemýšlet, jak a odkud budu školit online. 10.3. Předtucha, že domů na konci března nepoletím se stává reálnější… v práci se už lidi připravují na pár dní (?) doma … prý ta spolupráce online by možná šla. 11.3. Vracíme se z pobřeží od Pacifiku do Antigua… městečko se už skoro celé vylidnilo od turistů (Antigua je totiž nejturističtější místo Guatemaly, takovej střed backpacker & expat světa a zároveň hipsterland Střední Ameriky) - v dormu Peti v hostelu Adra, kde bylo na pokoji cca 40 lidí zbyli asi 4. Ze dne na den prostě zmizeli lidi. 12.3. Dáváme poslední degustaci kafe a pokec s Titem v Fat Cat Coffee, mrkneme se do Impact Hubu, za šperkařema do Xibalby… výrobu vlastní čokošky u Fernanda bohužel po dohodě odkládám na neurčito a narychlo dělám v Canvě rychlou infografiku v EN a CZ, zda bude mít někdo jakoukoliv práci online na nejbližíš měsíce, ať se ozve… netuším ještě, že to bude potřebovat celej svět, ne jen já … rozhoduju se na rychlo nechat zaplacený měsíční nájem v Guatemale nájmem a vrátit se na čekačku rychle do Mexika, zpět do Oaxacy - moje teorie: větší země, víc možností odletu při případném průseru… (intuici jsem měla dobrou)... a přesvědčuji Peťu, ať se do Ekvádoru (do hostelu, kde pracuje a má tam většinu věcí) vrátí už zítra… ať nečeká do pondělí (taky dobrá intuice)... Týž den u svých mexických kontaktů zjišťuji, zda se mám kam vrátit a nebudu v Oaxace bezďák. Co si budem… obě jsme to stihly tak tak… obě odjíždíme narychlo ještě v noci ze čtvrtka na pátek… Peťa do hlavního města na letiště, já přes hlavní město na bus, znovu zpět na hranice do mexicko-guatemalské Tapachuly… Napětí z divné neznámé situace už začíná být cítit také tady. Turisti se pakují v řádu hodin ze země. Trochu se bojím, co bude na hranicích. Ale dobrý. Jen u policajtů stojí dobrovolníci a nechávají nás vyplnit formulář, esli máme horečku… zajímalo by mě, zda tam někdo někdy dobrovolně vyplnil, že ano. A co se pak dělo… hmmm? Takže proběhlo jen odchozí razítko v Guate a příchozí v Mex, přání pěkného pobytu a ok… takže bienvenida po pár dnech zase zpátky. Jdu na autobusák zjistit, jak se dostanu do Oaxacy (budu zkracovat Oax). Zjišťuji, že busy do Oax jsou na hranicích vyprodané. A také i do Puerta Escondida, což je už také součást státu Oaxaca, ale je to u pobřeží. Mám tam známé a kde přespat. Nicméně smůla. Tak jsem na 12 hodin bezďák na nádru den v Tapachule… Chce si tu se mnou děsně povídat nějakej bílej kněz (asi misionář) a pak mi chce děsně podat na rozloučenou ruku. Jdu si ji pak vydezinfikovat, asi už chytám tu globální paniku…? Jenže normální dezinfekční gely v malé Tapachule (a ještě menších místních dvou lékárnách) už nejsou. Tak skupuju poslední dětské s obrázky Hello Kitty a nějakýho transformera:) Prý bude tohle (podle info z Evropy) brzy nedostatkové zboží… Ex post edit: k tomu nakonec nedošlo a po pár denní lapsu (fakt myslím max týden) si tu můžete koupit litry dezinfekce na každém rohu. Kdybyste se v tom náhodou chtěli i koupat... Blbé jen je, že mám pocit, že bych se měla po použití některých gelů v některých krámcích spíš omejt a má dost obavu, zda to plní opravdu dezinfikační funkci. No i když… třeba vir zdechne i zalepením v gelové “omáčce” na vašich rukou, kdo ví… S taxikářema se bavíme o začínající celosvětové hysterii. Tady si lidi zatím fakt myslí (nebo spíše doufají), že to sem nedorazí. A když jo, tak to rychle přejde. Cestou z Tapa si dávám trochu vynucený over-stop v Puertu. Do Oax to jelo až za mnohem více hodin, tak jsem zvolila tudle variantu). Pepe, vlastník hostelu Casa Kei, mi dává slevu - prej pro uprchlíky:) … jo a dorazil mi surf, jupí, alespoň ho vidím ještě letos, jen teda nejsou vlny, tak jen na zaplavání si. Je ještě docela optimista, ale ne na dlouho… No asi takle, bylo to poslední moře ten jeden den, co jsem viděla na další půl rok. V Guate bylo to tušení z tak rychlého vylidnění od turistů asi zlověstnější, v Mexiku furt všichni doufají (alespoň tady na pláži), že to nebude tak děsný, protože přece Mexiko a Mexičani už přežili horší věci… ex post edit: ještě teď v srpnu prodává Pepe místním jídlo, aby přežil, hostel prázdný, tak v něm alespoň začali vařit různé specialitky z ryb a rozvážet na objednání… Za cca dva dny cesty po všech čertech si s Peťou potvrzujem “dobro došly”... Malé shrnutí: Guatemala zavřela hranice 21.3. oboustranně a to trvá ještě teď v srpnu, Ekvádor ohlásil 14.3., že od 15.3. zavírá hranice… Peťa stihla taktak doletět s posunutou letenkou zpět do práce…. O týden delší rozhodování a jsem v Guate doteď.


První dny v Oaxaca těsně při zavedení karantény


03 - prázdné ulice historického centra Oaxacy, tahle pěší zóna je jinak plná lidí snad v každou část dne… ne letos :( 16.3. jdu do spolubydlení s kamarádem Carlosem v novém (jakože není nový, ale změnili jsme adresu:) bytě v centru… měla jsem to domluvené pro návrat v červnu, tak se to trochu urychlilo. S Carlosem se znám z původního spolubydlení pár ulic vedle poslední dva roky. Protože i Carlos se na tu novou adresu nastěhoval pár dní dozadu, tak má sice pěkně vymalované zdi a esteticky umístěné pokojovky (tak je to prostě estét a designér a priority má tudíž trochu jinde:), ale to je tak asi zatím vše, z praktického pohledu má i on ještě půl věcí v krabicích a já teda ten bágl a tašku. 16.3. i tady začínají preventivní opatření “jornada nacional de sana distancia”, zrušená je školní výuka, akce, a jakékoliv non-essential aktivity. Carlos trochu jako kroutí hlavou, proč se vracím (přece jen do komplet zavření Guate chybí ještě 3 dny a karanténa v Mexiku je sice dnes vyhlášena, ale furt se doufá, že to nebude tak děsné a stále se na to ještě poměrně peče (fyi: první nakažený v Mexiku byl identifikován 28.2., po cestě z Itálie). Ke covidu se proslýchá se, že je to nemoc bohatých bílých, kterou (jsme) k nim zavlekli z Evropy (jako o původu z Číny se ví, ale bere se to, že problém sem přišel z Evropy) … naštěstí tady v Oax jsou Mexičani docela zvyklí na turisty, tak to beru vcelku ok a nelynčujou mě:) Postupně se zavírají všechny krámy mimo potraviny a lékárny, občas už jde někoho zahlédnout s rouškou, ale zatím ještě ne moc. Do povinného nošení na dalších nekonečno měsíců zbývá stále ještě pár dní... Občas zaslechneme zprávy z okolních zemích , že už i sem došla nakupovací hysterie a skupování zboží ve velkém…(a pár případů bylo myslím i v Mexico), nicméně dezinfikačních gelů je a nakonec i bude celou dobu dost, jídla taky… Ale i na základě těch pár lokálních případů a zkušenosti ze zahraničí obchody preventivně zavádění maximální počty jednotek u každého nákupu… všude jsou nově v krámech u cen psané i limity, hlavně na ty základní potraviny. To bylo podle mě rozumné, protože se lidi tím trochu zklidnili. Původní výhled deadline karantény je 19.4. … mno… :/ ex post edit: trvání toho nejpřísnějšího tu bylo do konce července, ale to neznamená, že od 1.8. vše fungovalo normálně (ani náhodou režim jak v ČR jaro léto)... jen prostě mohlo otevřít za přísných podmínek pár restaurací a všechny obchody, všude i venku platí povinnost nosit roušky atp.… ale o tom ještě později. V dubnu se ke karanténě na většině míst v Mexiku zavádí také “ley seca” tj. omezení prodeje alkoholu v době karantény. Jakože žádného alkoholu, ani piva. Něco se dá koupit ve vymezených hodinách. Něco samozřejmě v malých krámcích, když znáte místní prodavačku a ukecáte ji, že to nikomu neřekněte (viď, Báro:)... Ale určitě není možné se zásobit kdoví jakými hektolitry chlastu a prostě tu karanténu propít… Každý stát Mexika (31 států + hlavní město CDMX čti Ciudad México) má samozřejmě své modifikace. Někdy i dílčí municipality. Takže to, co tu budete dál číst opravdu platilo ve státě Oaxaca, a navíc konkrétně ve stejnojmenném hlavním městě, kde jsem byla zavřená. No nedokážu zcela posoudit efektivnost toho rozhodnutí omezit prodej alkoholu. Ale asi to nějaké racionální jádro má… Mj. v návaznosti na to, že Mexiko (a tuším i další okolní země) má opravdu velké problémy s vysokou mírou domácího násilí. V době karantény, kdy není šance před agresorem (ať je to v rodině kdokoliv) “utéct” ani do práce ani do školy, a plus za přispění alkoholu, to nejsou dobré výhledy. Kamarádka Abigail, která se hodně angažuje v aktivismu proti domácímu násilí a spolupracuje s místními neziskovkami, říká, že zatím se počty mrtvých na covid nedají ani zdaleka srovnávat s počtem mrtvých za rok v Mex z důvodu domácího násilí (vraždy + sebevraždy s tímto motivem). Pokud někdo umíte louskat španělské texty, můžete např. mrknout tady: https://drive.google.com/file/d/1OdKgbLL4y335UFZdBxV5cVaXDcQ1K2I1/view?fbclid=IwAR1AjlLYnm5c3Jq_JrHlSs36Gz6QvE0YUUj9u_uWZv_oyWJbGCiaYUTnOLs na aktuální studii o domácím násilí během letošní pandemie. Klidně stačí přečíst jen ten úvod odborné práce, která vznikla na UNAMu (nejprestižnější mex univerzita), k tomuto tématu v kontextu covidu. Btw v Mexiku umře denně 10 žen, u kterých byl identifikován důvod násilí v blízkém okolí. Od ledna do července 2020 bylo zahájeno 123 000+ šetření ohledně domácího násilí. V datech je vidět růst čísel po dobu karantény. A samozřejmě jde o obrovský nárůst ve srovnání s roky předchozími. U dotazovaných více než polovina uvedla, že během karantény probíhal v rodině nějaký typ násilí (na ženách, dětech či jiných slabších členech rodiny). No nic, nebudu teď dělat úplné exkurzy… ale zrovna toto téma je v Mex opravdu živé a velmi často bylo právě srovnáváno s dopady covidu. Tu argumentaci tady slýchám po celou dobou covidu: proč nesmíme vydělávat a máme zavřené naše businessy, když tu umírá ročně tolik lidí na jiné nemoci a z důvodů vražd a domácího násilí a doteď to vládu nezajímalo resp. nic pořádného neudělala… je fakt, že v porovnání s tím je ten virus stále dost abstraktní. A trochu se těm otázkám místních nedivím... Přelom březen a duben: všichni furt řeší covid. Samozřejmě. Jako všude jinde na světě… už se i trochu bojí, moc se radši na pozdrav už část lidí ani neobjímá nebo si nepodává ruku, nikdo neví, co přijde a nikdo netuší, že tu skejsnem v karanténě tak dlouho. Na druhou stranu nejen Češi čelí těžkým časům humorem. Memes samozřejmě jedou a vznikají sarkastické i edukativní písně… ještě doteď mám v mobilu stáhnutou cumbii “coronavirus”... Klip i s vtipnou koláží najdete třeba tady: https://www.youtube.com/watch?v=dXne58Di38A&ab_channel=LosAngelesAzulesVEVO docela mě překvapuje, že byla na YT vložená už v lednu 2020, kdy reagovala zatím “jen” na situaci v Číně. Ve zkratce - mejte si ruce a více textu tady: https://www.letras.mus.br/mister-cumbia/la-cumbia-del-coronavirus/ … prostě Mexičani mají myslím cumbie (jejich oblíbený žánr napříč generacemi) fakt na všechno - nejen o lásce a zmaru, o všech druzích jídla, ale i o globálních nemocech. Výhodou je, že si na to můžete s kýmkoliv zatancovat:) A to chcete:)



Není karanténa jako karanténa




04 - “... kde je kocour? / … jsem v karanténě, neasi” - volný překlad a karanténní variance na klasický meme Chápu, že vnímání karantény bylo a je individuální. Někdo nesl těžce samotu, někdo naopak neustálou společnost těch samých lidí. Někomu mohlo připadat dlouhých i relativně krátkých pár týdnů v Evropě… Samozřejmě, jako všude jinde na světě, hůře se karanténa snáší ve velkých městech, kde jste skoro uvězněni v nějakém malém bytu, oproti někomu kdo má domek a alespoň malou zahrádku. Nicméně, ač ta nejzásadnější karanténa trvala tady v Mex od konce března do konce července a všechna roušková a hygienická opatření trvají až doposud s přicházejícím podzimem, můžeme být rádi, protože nemáme (na rozdíl třeba tady v LatAm od Guatemaly, Salvadoru, Ecuadoru, Peru, Bolivie, ..) tak striktní “toque de queda” tj. povinnost zůstat doma a moci vycházet pouze v případě koupě potravin, léků, cesty do nemocnice, a to často jen v přesně vymezenou hodinu... i když třeba některé části / státy Mexika si to nastavili tak také př. Puebla, Jalisco, ad. Takže fakt myslím, že v Evropě to je ještě dost pohoda. Musím za sebe říct, že ty okrouhané svobody v zavřené zemi a zavřených bytech byly psychicky náročné, ale alespoň jsem si mohla jít do krámu koupit jídlo, kdy jsem chtěla… a přijde mi, podle výsledných statistik, že ta přísnost “toque de queda” finálně ani nějak nezabrala a covid křivka třeba v Guate a Salvadoru rostla stejně rychle, jako třeba tady u nás v Mex… Jen to lidi odnesli více psychicky a skončilo kvůli tomu mnohem více businessů. Tak nevim no, kdo přišel na to, že to bude super funkční řešení:( Novinky, které nicméně i u nás v Mexiku (stejně jako ve všech okolních zemích) s karanténou přichází (samozřejmě vedle zavřených škol, všech obchodů, restaurací) jsou dále tyto:

  • zavřené parky obehnané páskou,

  • zákaz sezení venku na lavičkách a zídkách,

  • zavřené určité oblasti hor,

  • zavřené pláže,

  • nefunkčních 95% meziměstských spojů, ...

Tj. pro lidi ve městě nulová možnost jít/jet do přírody nejbližší půl rok… to už je slušný psycho... Takže ne, neválela jsem si šunky během karantény na pláži - ani já, ani nikdo z těch, co tam bydlí. Já jsem tedy stadnardně 300km od pobřeží (více v horách), ale i místní, co tam bydlí, na pláž ani do vody zrhuba do konce července nesměli. Pak se to trochu začalo rozvolňovat (třeba plavání a surf ok, ale ležet na pláži ne), a také záleželo samozřejmě na benevolenci hlídkujícího policajta a na oblastech. Někde se místní chránili a dodržovali to, někde jste i na plážích viděli polehávat cizince - často na místech před hotely… Nicméně ofiko to bylo zakázané. Chápu tu logiku, že tady se lidi hodně rádi sdružují a vysedávají v parcích, na plážích atp. … ale to, že už se nemůžete jít ani nikam projít a vyvětrat si hlavu v zeleni, to bylo opravdu psychicky náročné. Nikdy jsem si nedokázala představit, jak je těžké být bez přírody - mít šanci projít se alespoň parkem, kde je tráva, keře, stromy… Nebo nějakou tu zeleň alespoň vidět… A to nemluvím vůbec o nějakých výletech. To bylo samozřejmě sci-fi. Zvlášť, když hodně vesnic v horách se dobrovolně před světem zavřelo tj. dalo barikády na silnice a nešlo nikam dál do hor dojet. Postupně také velké omezení až zákazy provozování místních autobusových spojení (nějaké městské mhd jakože funguje, př. aby se zdravotníci a prodavači dostali do práce), ale meziměstské busy konečná, v Guate i zákaz jízdy taxíkem či jízda něčím soukromým autem, pokud to není člen rodiny (tj. kdo neodjel z Guate do teď, už nemá šanci na další půl rok, v Kolumbii tento zákaz např. ještě v srpnu trvá). No jinak je vtipný, takto ke konci března, že všichni místní jsou na nervy aktuálně ne tolik z karantény (stále jsme na začátku), ale jak budou trávit Semana Santa (období Velikonoc, kdy se schází rodiny a přátelé a mimo křesťanskou tradici se i dost ve velkém kalí a lidé z měst jedou na pláže)... většina lidí v mém okolí to zrušila (bez auta by se stejně už nikam nedostali, busy už skoro nejezdí, a moje soc. bublina je taková relativně zodpovědná) … nicméně “se říká”, že dost lidí prostě nechtělo přijít o své prázdniny a rezervace a i tak vyjeli a podpořili šíření (no ale já si trochu myslím, že i bez toho by tu byl vir vesele stále s náma). Navíc už nejen některé pláže, ale i některé vesnice se samy dobrovolně zavřely tím, že si dali už na příjezd zátarasy, a nikoho cizího už od konce března nepouštěly. Ale samozřejmě Mexiko má tisíce km pláží, tak se asi prostě místa na “covid dovču” i tak našla, když měl někdo pnutí i přes zákaz...


Poslední březnové nákupy


05 - první vybavení v mém holobytě:) nejdřív postel, za pár dní židle, za pár týdnů stůl… šlo to pomalu, ale na konec jsem si to zařídila docela útulně Jinak se v posledním březnovém týdnu zařizuji prakticky: kupuji si a nabíjím lokální SIMku, protože od prvního dne příjezdu řeším net, což je v době karantény (teda i mimo ní) dost nadlidskej úkol, nakonec mi to trvalo dotáhnout do bytu 8 týdnů… Tak nějak také postupně dovybavuje náš holobyt (nebo novobyt?:), já kupuju kastróly a pár věci na vaření, Carlos mi sehnal z druhé ruky postel, poličku a lampu, kupuji si zásobu desinfekce, různé prodlužky a ještě stihnu dvakrát nakoupit pár ks oblečení v sekáči. Pár obchodů je tak trochu napunk ještě otevřených, ale př. už se nesmí oblečení zkoušet, nebo se lidi nesmí dotýkat nějakých věcí a může to podávat je prodavač atp… no moc to podle mě nefunguje. Asi jako všude na světě se různě chaoticky zavádí nelogická opatření, kdy některých věcí se můžete dotknout v obchodě, ale některých ne… no, ok, každá země se to nějak pokoušela na začáku nastavit metodou “pokus-omyl”. Konkrétně v místním obchoďáku Soriana (něco jako naše Tesco) zavedli postupem času i vymoženost typu, že všechna “non-essential” oddělení tj. vše mimo jídla a léků, co je normálně v malých krámech už zavřené, se tu v obchoďáku sice teoreticky může koupit, ale ta daná sekce je obehnaná uvnitř krámu páskou a dá se jen zavolat prodavač, kterýmu musíte vysvětlit, co chcete a on to přinese… Mno jednak, když nevíte, co maj, tak máte smůlu, protože se to dost blbě někdy popisuje (jsem tudle tak dlouho otravovala s mým “trochu” nejasným popisem, jakýže to kabel a prodlužku potřebuju, až jsem prodavače nakonec raději překecala, že mě nechal podlézt pásku a měla jsem pár sekund popadnout, co jsem potřebovala…). Jinak teda hygienický efekt tohoto opatření je podle mě fakt nula, páč se všichni, co by normálně rychle prošli, vzali věc a šli platit, shlukli na jednom místě u pásky a čekali jsme na prodavače, který nám samozřejmě šnečí rychlostí nosil ukázat, co má. Každopádně pro mě zásadní ještě bylo, že jsem stihla koupit to základní dovybavení do bytu, pár ks oblečení na převlečení a ještě fixky a blok na kreslení <3 … to byl dobrý počin. Protože papírnictví bylo zavřeno další 4 měsíce a na konci už mi fixky sotva stačily, ale lepší než nic. A díky karanténě jsem pak pár hodin na kreslení po x letech konečně našla. Trhy (takové ty jakože farmářské) ještě fungují, vydávání z okýnka zatím taky (kavárny, polo street foody, ale už je to v podstatě zakázané, objevují se první udání: prostě klasika, soused ještě něco vydělává a já nemůžu, tak mu tam pošlu policajty a ti mu ten jeho krámek pod pokutou prostě oblepěj nálepkami “clausurado” a má utrum… když já nic, tak ty taky ne… no smutný, ale todle se asi děje všude… V době největšího peaku (v Mex cca duben - červenec 2020, ale vlastně on tam byl peak snad skoro pořád:) byly i trhy občas zavírané, což myslím bylo dost devastační pro různé rodiny, co tam prodávají. Jakmile ale mohli prodávat, tak i tady na obyč trhu se fakt snažili o hygienu, aby je zase nezavřeli tj. prodávající si sami hlídali u všech nakupujících i prodávajících vstup s rouškou, klasika, jako všude, dezinfekce rukou a bot a rukou před nimi… U každého vchodu do trhu stojí paní/pán a todle dezinfikování musíte předvést před nimi. Žádné výmluvy… Někde máte i kreativně před vhodem “šibeničku” s kanystrem s vodou na provázku + mýdlem na provázku… téměř ve všech obchodech a trzích se u vchodu měří od začátku pandemie teplota… Máš rýmičku? Smůla… nic nenakoupíš, nikam tě nepustí a nikam nedojedeš… pokud nemáš rodinu a kamarády, tak to máš blbý… Někde i policajti pokutovali na ulicích, pokud vás čapli bez roušky… Vedro nevedro - rouška je tu prostě povinná nejen všude vevnitř, ale i venku od konce března a s výhledem “unlimited”, nebo minimálně do konce roku… Minimálně...


Carlos "krejčí spolubydlič"


06 - první dny šití roušek u nás v bytě, Carlos šije, v zádu zapřáhl do žehlení návštěvu kamaráda Mema Myslím, že někdy fakt ještě zkraje po příjezdu ukazuju Carlosovi, jak lidi šijou v ČR roušky, ukazuju, co doma ušila naše mamka a další u nás… tady se zatím (!) o to ještě verbální bitka nespustila… ale co není, samozřejmě bude… jinak spolubydlič Carlos v době před-covidové organizuje velké eventy (designové, dále kolem komunity LGBT), prodává ve dvou galeriích a šije kravaty a motýlky na svatby a další eventy… už na konci března je tedy jasné, že má se vším utrum… stejně jako většina lidí ale stále doufá, že s trochou úspor těch pár dní doma přežije (haha, … byli jsme naivní). No a ty roušky teda: protože Carlos má doma profi stroj, krásné látky, říkám, ať jde do toho… moc se mu nechce (chápu: nezní to moc jako sexy produkt), ale pak to ještě slyší od dalšího kámoše a pouští se do prozkoumávání střihů a prvních pokusů… mám na památku roušku č.2 (č.1 byl takovej testovací zmetek) Jinak v podstatě každý večer kecáme a přebíráme to tam i zpátky, co je nového, jaké restrikce, a potenciální nebezpečí a možnost trvání karantény… všichni stále doufáme, že za měsíc to snad pomine… Divná je ta nejistota a Mexičani jsou zaskočeni, že nakonec vir i karanténní opatření fakt došly i sem k nim. A že fakt vláda koná, protože většinou zase tak moc nekoná, když se tu dějí jiné katastrofy. I když mi celkově i během karantény a zpětně viděno přijde, že prostě to berou míň hystericky než my tady v Evropě. Oni jsou na ty různé živelné katastrofy, ekonomické průsery, politicky divná rozhodnutí, a to, že se stát v 90% případech moc nepostará, tak nějak zvyklí. A i když se jim to nelíbí, prostě se snaží v mantinelech dané situace nějak přežít a jakkoliv se zařídit. A to se mi vlastně líbí. Není to braní na lehkou váhu. Není to, že by to brali v pohodě. Ale prostě je to tak, jak to je a prostě “tenemos q luchar” (nějak musíme zabojovat, abychom to dali). Každopádně nakonec se Carlos díky coroně dokopal k tomu (ve stylu “nouze naučila Dalibora housti”), aby rozšířil portfolio svých výrobků. A díky rouškám se mu to fakt rozjelo. Teď mi posílal fotku dámských šatů a chystá se na košile, ustálily se mu 3 šičky, prodává roušky v USA, Kostarice, po celém Mexiku. Přes známé. A známé známých, ale i tak frčí. Tak mu držím palce. Je to kluk šikovná:)



Pomoc přes oceán


07 - “jsem tak sám... / … jsem opravdu odsouzen žít v izolac? / … skončí někdy tahle samota? / … nech mě beeeejt!!!! … jeden z vtípků vystihující naše rozpoložení po několikátém prodloužení karantény… o měsíc, o dva, o tři, o čtyři... Z prvního šoku z velké nejistoty, u které nevidím konce, mi pomáhají online terapeutická setkání s kamarádkou a výbornou terapeutkou Šárkou… díky tomu se snažím dostat z takového toho emergency stavu (“skautka se stále sbaleným batohem v pohotovosti”, jak to popisuje Šárka) a jdu si koupit rtěnku... Prý je potřeba se hodit “do modu Barbie”, uvolnit stres… no to nevím v tom holobytě, věcma ze sekáče a nejistým datem návratu, … trochu Barbie bezdomovec:) Ale z rtěnky mám radost, koupila jsem si skoro poslední den v dobrym krámku za super cenu asi 18 CZK (než ho na další půlrok nebo navždy … ? … zavřeli). Vyřizuji také důležitou komunikaci s bytnými v Praze a spadne mi kámen ze srdce, že kamarád z USA, Ryan, který je v bytě místo mě, teď taky nikam z hlediska bezpečnosti nechce a nemůže, takže minimálně jeho pomoc s pokrytí nájmu je úžasná… říká mi, ať si píšu deník… já říkám, že není o čem, když tu není co dělat: jen furt dokola “kafe + kupa práce + karanténa” … říká mi, ať to stejně píšu… no tak já nic nepíšu :D … jen taková měsíční shrnutí mých priorit v mém Kariérovém diJÁři (www.diJAr.cz). Ehm… tak nakonec na Ryanova slova došla a já se to nakonec rozhodla vše sepsat. Pro hlavně sebe. Ale i pro okolí, co se ptá… no tak to píšu teď. Je srpen 2020 a mně stále běží dost adrenalin, co jako bude a hlavně na jak dlouho a do toho jsem v jednom kole shánění základních věcí tady v Mex, a zajišťování věcí na dálku, co se týká nejen práce, bytu, ale také letenek, připojištění na prodlouženou cestou, bankovní karty, co mi brzy propadne… no prostě na to nemám vůbec energii a čas (paradox, co) a hlavně asi ani náladu… tak to smolím teď, na konci léta, v mých posledních dnech tady (snad) - asi jako takovou formu rozlučky, koukám do fotek, do poznámek v diáři a diJÁři, do kalendáře, na socky, do chatů s kamarády, do záznamech o nákupech… je to vlastně práce docela navíc, ale tak nějak to asi terapeuticky uklidňuje si ten hodně nečekaný půl rok znova projít s odstupem. Edit: teď je konec září 2020 a já se konečně teprve teď dostávám k dopsání tohodle vzpomínkového blogu. Každým dnem se ty emoce trochu vytrácí a tak trochu mi něco z toho vlastně i chybí. Nejen mex kamarádi, španělština, výborné jídlo z Oaxaca, soukromky salsy, ale také prostě ten latino mind-set. Tady to remcání na všechno a čekání, že za nás někdo něco vyřeší, je občas na hlavu. Blog dopisuji, když v ČR začíná další karanténa a možná bude další lockdown. ČR je na blacklistu celé Evropy. Stejně jako bylo dřív Mexiko. Kamarádi si ze mě dělají srandu, že jsem covid-turista a schválně si vybírám destinace, kde je nejhůř a tam trávím karanténní čas:D Prej mám jet na další štaci na Filipíny, už se to tam zhoršuje, tak je prej čas:)))


Akce internet


08 - kafe & sušenky za Caracolu, rouška, komp ready na videocalls

Zpět na konec března 2020: je mi jasné, že urgent potřebuji zařídit k nám do bytu net. Mám strach, aby nám také nenakázali “toque de queda” podle vzorů sousedních zemí. Tak se to snažím, dost teda marně, nějak zajistit. Samozřejmě firmy typu poskytovatelů internetu fungují, ale fungují je asi dost silné slovo… ti lidi chodí do práce, ale jak je kolem všeho teď totální zmatek a bordel a nejistota, tak moc nemají důvod se přetrhnout. Carlos obepisuje ohledně netu 3 firmy, jedna neodpovídá, druhá tvrdí, že k nám nedosáhne a třetí, že ano… no tak trvalo to jen 8 týdnů nervů a zařizování a vypadlej kus zdi při instalaci… ale postupně. Nejdřív nám net slíbili, že jako v pohodě. Pak přišli a že to nejde. Že musíme zajistit povolení majitele sousedního baráku, že přes jeho střechu natáhnout z nejbližšího místa ten drát k nám… Carlos tvrdí, že mi to taky sousedi nemusej vůbec povolit, že je to častý, že si mám vzít šaty a rtěnku a jít dělat “gringu (https://en.wikipedia.org/wiki/Gringo) v nesnázích a mluvit hodně s U.S. akcentem” a doufat, že se nad blonckou slitujou a povolení nám daj… bylo to tedy na x dní zjistit, kdo je majitel a pak doladit formu povolení (na supportu samozřejmě pokaždé tvrdili, že jim stačí něco jiného: jednou potvrzení telefonem, pak scan rukou napsaného potvrzení, pak zase pro změnu osobně). Jako vyřizovat něco o internetu a nějakých drátech na střeše a speciálních povolení přes helpline je i v CZ dost vopruz. A musím říct, že jsem se docela teda překonala, že jsem to dala i ve španělštině a nakonec jsme se nějakým zázrakem dobrali toho, co jsme potřebovali:) Doteď nechápu:D Nakonec jsem zdolala i tu nejvyšší metu, a to bylo dostat během karantény na jedno místo v jeden stejný čas techniky od netu “Izzi” a toho majitele a mě… A jak říkám, až na kus vypadlé zdi při instalaci kablíku domů máme net… hurááá. Naštěstí net obecně, když už ho tedy máte, frčí v Oaxaca docela dobře a zvládla jsem na tom všechny video calls. Asi chápete, že pokud je net vaše jediná možnost, jak se spojit s prací, rodinou a přáteli… a hrozilo hypoteticky i s jídlem, kdyby nám zakázali chodit ven, tak že jste krapet na nervy, když to “trochu dýl” trvá.


Akce lednička



09 - naše “kuchyně” po prvních dnech nastěhování, všechno z druhé ruky… výhoda: je to zdarma, nevýhoda: velmi často to nefunguje (třeba jako ta mikrovlnka, ze které se stala nakonec praktická skříňka) Pro kontext malé info o počasí. Stát Oaxaca má pobřeží Pacifiku, na kterém je permanentně kolem těch 22° - 38° C a buď je sezóna bez dešťů nebo do toho vedra prší (cca červenec - listopad). Ale hlavní město Oaxaca, kde jsem, je výš v horách (Sierra). Takže tady je spíš takové konstantní jaro řízlé létem… Období sucha končí cca někde kolem května. Ale už zhruba od dubna tu občas zaprší a začínají k teplým dnům i dost teplé noci… ventilátor jsem si koupila rychle hned po hrncích a pánvičce. A i s tím ventilátorem bylo pár nocí, kdy jsem si musela jít dát v průběhu noci 2x studenou sprchu… do toho samozřejmě klasické dilema, zda je lepší se dusit pod prostěradlem a nebýt poštípaná, nebo dýchat lépe a nechat se terorizovat komáry. No za těch pár měsíců karantény jsem na sebe vylila myslím hodně litrů repelentu… pak jsem si začala dokonce vyrábět vlastní pokusy (z hřebíčku, citronové šťávy, rozmarýnu a tak). No v tomto kontextu asi chápete, že prostě bez ledničky se nedá uchovat žádné jídlo často ani do druhého dne. A zvlášť v té sezóně, která právě začíná koncem března. Když nedorazí nějakej lítací hmyz, tak mravenci to jistěj… A to můžete ten byt uklízet každý den a sprejovat x různými chemikáliemi… A stejně kámoši komáři, pavouci, mravenci, švábi a další určitě dorazí. Mexiko celkově, a Oaxaca určitě, má poměrně levné jídlo, jak pouliční, tak v restauracích. A hlavně zdejší region má super specifické výborné recepty… takže nejen jako turista, ale i místní lidi jí hodně venku. Ano vaří se, ale prostě jídlo je tu součást kultury a sociálního života… a najednou, když je vše zavřené, musíte změnit i toto… takže bez ledničky a sporáku byste se v době před covidem rozhodně na pár týdnů tak nějak obešli, ale v době karantény, to fakt bez toho nešlo… Asi 14 dní jsme to dali, ale pak to fakt nešlo… ale kupuj si lednici za x tisíc, když nevíš, kdy budeš moci vydělávat… Carlos sledoval přes fb mercado libre a nakonec našel, ani nevím, zda tam, nebo přes někoho známého, že nám za odvoz (cca 300 CZK) lednici daruje. Já tyjo natěšená jak před Vánoci… No, doputoval nám takovej ten chlaďák do restaurací. Od Coca Coly, tipuji tak 30 let stáří minimálně…. takový ten, co se plní shora… prý “jen” stačí vyměnit drát do zásuvky a můžeme chladit. Kupujeme tedy věci na výměnu drátu, Carlos to nějak vykutí a supeer - chladímeee… Jenže… lednice (spíš tedy chlaďák) dělá ale fakt neuvěřitelnej bordel. Asi jak když si pustíte u hlavy sekačku na trávu nebo tak něco… nebo když od sousedů odlétá z heliportu na střeše vrtulník. Ráno se nás bytná decentně ptá, zda se nám něco nestalo v bytě, že celou noc slyšela “velmi divný” hluk… Prý zda se něco nerozbilo… mno, spíš jsme něco opravili:) …?!? Druhou noc se snažím zvyknout na ten zvukovej bordel. A k nočnímu dilematu se přidává vedle duelu “dušení pod prostěradlem” vs. “tyranie komárů” nově také výzva “chceš si doma uvařit” vs. “nauč se spát na heliportu”... Nevím, zda naštěstí, ale najednou se asi v 4 ráno budím - způsobilo to divné ticho… chlaďák přestal fungovat… Vlastně nevím, zda mám být ráda či ne. V týdnu probíhá pokus o opravu, pak ještě pár dalších a nakonec jsme to ustálili na to, že se z chlaďáku stala taková skříň na ty “suché” potraviny… Stěžuji si známým, vyprávím tuhle storku (chudáci, je zásobuju, nejdřív o letu, pak o tom netu, teď zase lednice)... nicméně remcání se vyplatilo a půjčují nám takovou tu pidi ledničku, co znáte z hotelových pokojů. Nic moc velikost, když potřebujete vařit a někde uchovávat přes týden víc porcí předvařeného jídla a navíc třeba trochu té zeleniny, chybějící dvířka toho mikro mrazáčku, tak to vlastně permanentně napůl chladí i mrazí ale lepší než drátem do oka… Nemáme teď chuť utrácet za normální lednici. Kdoví, co bude… Nakonec mě tam půjčená lednička provázela až do odletu a byla jsem za ni moc ráda.


Voda, plyn, odpadky a další audio kulisy na ulicích


10 - moje pravidelné výhledy, na střechu našeho domu… chodila jsem se koukat na ten strom v dálce, v pravo nahoře je vidět náš “tinaco” - důležitá věc! No a aby té srandy nebylo málo, tak když už jsem si pořídila větrák (jak jste již pochopili, zásadní počin, abych se vůbec vyspala), po pár týdnech vedra i v noci také tu zapůjčenou mini-ledničku, tak pro změnu, když si s radostí v kuchyni předpřipravím suroviny a pouštím se do vaření, tak samozřejmě… dojde plyn!!! Fck!!! No a když máte třeba i náhodou zrovna plyn, ledničku, elektřinu, tak vám třeba zase dojde voda… A když máte zrovna plyn a vodu, tak … no a tak dále… takže máte denně o zábavu postaráno. Kamarádi se jen smějí: co čekáš, prostě nejsme země prvního světa, kde tohle všechno vy berete jako automatické a nárokovatelné. Jak to tu s těmito věcmi tedy vlastně chodí? Voda samozřejmě není pitná. A je dost ekl. A má v sobě dost nějakých minerálů či co. Je sice z hor, ale prostě asi složení půdy a tak… pro představu, vlastně neustále furt musíte něco uklízet a mejt, protože když něco jen umyjete vodou, tak to často zůstane šmouhaté a tak trochu špinavé. Takže donekonečna můžete omývat už omyté a stejně se to teda úplně neblyští čistotou. Každý dům má svoje zásobárny vody (tinacos), do kterých vám město napustí cca jednou za 14 dní vodu… možná. Je to docela úskalí. Teď nechci generalizovat za celé Mexiko, ale minimálně v našem státě to tak je. A největší problém má střed i širší střed města, ve kterém také bydlím. Proč? Protože ty staré původní domy (Oaxaca má střed památkově chráněný) nemají žádné podzemní nádrže. U nás máme sklepy, tady mají nové domy často pod zemí vykopané právě nádrže na vodu. No a když nemáte velkou nádrž pod barákem, tak si ji buď musíte dát za barák na zahradu, a pokud nemáte ani to, tak prostě na střechu. Jenže to má samozřejmě také nějaké limity. Náš barák má 4 bytovky. 3 obývají různé větve jedné rodiny a jen my jsme “cizí”. Náš byt, který jediný pronajímají, má jen na střeše jednu nádrž (právě ten tinaco) a jejich byty mají dva. Máme také podezření, když zkoumáme na střeše ty trubky, že když jim to dojde, tak si to berou od nás i z toho našeho jednoho barelu. A navíc i perou sakra… My nosíme samozřejmě věci do prádelny mimo barák. Takže tady prostě ani tu užitkovou vodu nemáte pořád. Město vám ji napustí jen tolik, kolik máte kam napustit. A občas jaksi také pozapomene… Takže cca po 14ti dnech je standard, že 1-2 dny nemáte tekoucí vodu v kuchyni ani v koupelně. A to jsou ty světlé momenty… několikrát se nám stalo, že jsme byli bez vody 5-8 dní. Jedni sousedi dokonce 21 dní… Co s tím? Prostě máte v kuchyni a v koupelně malé barely a ty si hned první den, co voda ještě natejká do nádrží, musíte rychle napustit. A z nich to pak, když voda dojde, taháte kbelíkama. A prostě místo sprchy nebo mytí nádobí musí vystačit nějaká miska nebo konvička, kterou se polejváte… Všichni tady na to nadávaj, ale barou to zároveň jako fakt. Občas je výmluva, že po období sucha je v horách méně vody, ale hlavní důvod je spíš korupce. Když už po pár dnech bez vody někdo vyměkne, tak si prostě zavolá cisternu, kterou si extra připlatí. Problém je, že když př. 6 dní nemáte vodu a cca 2. nebo 3. den si cisternu doplatíte, tak cajk, ještě 3 dny žijete z té dokoupené vody… ale když to neodhadnete (což se fakt nedá vůbec vyvěštit), tak si třeba dokoupíte vodu 5. den a jako napotvoru 6. den vám vodu město začne do nádrží napouštět. Ale vám se jí tam vejde o to méně, protože jste si ji právě dokoupi… takže je to taková hra o výdrž, kdo z koho. Ale ja tak trochu jasný, kdo je rukojmí koho. A že přes vodu se dá super vydírat kohokoliv... Já pár takových týdnů bez vody občas řešila sprchováním u kamarádky Báry (v době, kdy tu také čekala na let) v jejím ubytku. A asi jednou to vyšlo i na oplátku. Takže prostě zaskočíte místo na kafe, tak na sprchu, ke známým… no a časem si tak trochu zvyknete a říkáte… jééé tentokrát “jen” 3 dny bez vody… Je to prostě prý “daň” za bydlení v centru. Jako turista to nezažijete (a buďte rádi:), protože samozřejmě hotely a hostely mají větší nádrže a nebo prostě stále vodu dokupují, protože na to mají a není zbytí… cisterny s vodou vidíte v centru Oaxacy pořád… prostě, kdo jede v tomto zkorumpovaném businessu, tak je hoodně “za vodou”. Pitná voda se tu samozřejmě dokupuje v barelech (garrafones).... Jeden barel má 20 litrů a je vratný. Takže klasika: poprvé zaplatíte zálohu za ten kus plastu, ale pak už je jen točíte a platíte za vodu… někde jsou taková jakože “sběrná místa” u některých krámků. Můžete si samozřejmě přitáhnout garrafon z krámu, ale to nechcete žeo...zvlášt když jsem měla měsíc, poprvé v životě, bloklá záda, a byla jsem ráda, že uzdvihnu hrnek s kafem. Jak to tedy funguje: ve městě je spousta firmiček menších či větších, méně formálních či více, které pitnou vodu distribuují. Systém: cirkulují ve svých autech a po pár desítkách metrů staví a řvou opravdu nepřeslechnutelně “aguaaaaa aguaaaa”. Myslím, že to mám zaznamenáno na pár Zoom callech, kdy jsem školila a v pozadí se tam ozývá toto:) Každá firma má pak už obšancované domy, do kterých dýluje… Jako ti řvoucí kluci jsou fakt otravní, protože to fakt slyšíte třeba 15x za den, ale zase obdiv, kolik stovek kilo denně natahají růčo… Občas jsem tu v LatAm viděla i takové nástavce na kouhoutkovku, ale na místní jsou dost drahé a tady v Oax jsem to u nikoho neviděla… možná třeba pro to, že ta ne-pitná voda je fakt příšerná a možná by se ten nástavec hned zasekal tou koncentrací soli a jinýho bordelu… ale to je jen moje domněnka. Tak jo, to máme vodu. A ted plyn. Většina domácností i restaurací tu vaří na plynu. Ve většině míst ale nenajdete nějaké sofistikované systémy rozvodu, ale prostě přistavěnou bombu. Takže další denně po městě kroužící auto je s bombami s plynem… To má zvukovou specialitu dvojího typu: připěvněný železný šrot za autem, kterým, vláčený po silnici, dělá bordel A. A pak znělku, audio bordel B, něco ve smyslu “bů bů bů… la la la… gas de Oaxaca... “. Poprvé jsem myslela, že to je nějaký rozvoz mlíka kvůli tomu bučení, ale je to plyn… Stejně jako u ostatních rozvozů tu Murphyho zákon funguje naprosto perfektně… auto kolem vašeho domu projíždí tak asi 5x za den, ale ne ten den, kdy vám dojde plyn, či něco dalšího:) Dále tu máme odpadky… no tak to je další moje oblíbenost:) Nevím, jak kde jinde v Mexiku, ale v Oax si musíte vynýst odpadky sami přímo do popelářského auta. Na ulici nejsou popelnice. Ty máte ve dvoře. Prý je důvod, že by vám někdo tu popelnici ukradl. Opět, popeláři krouží po městě a dělají audio bordel. Konkrétně vám přijedou před dům a mlátí cca minutu železnou tyčí do zvonu typu “cow bell” (campanas). K nám nejraději jezdí v 7 hod ráno… což já rozhodně víc “sova” pracující spíš do noci než “skřivan” vstávající ráno, fakt neocením… a i když musím vstávat, tak za zvuku těch campanas, co vám rve uši ještě x desítek metrů od vás a běhu s odpadky k autu, fakt úplně nepreferuju. Je pak super, že role popelářů je pak hlavně ta, že na vás dohlíží, zda nakládáte ty odpadky do jejich auta dobře, mile vás zdraví a trochu je tam teda nějakou tyčí pošťuchují, aby se jich tam vešlo víc… Na druhou stranu Oaxaca je opravdu čisté město, nevím, zda nebo navzdory tomuto systému:) Musím říct, že se na české popeláře s jen tak jemně ševelícím autem velmi těším:) Dále tu máme oblíbenou znělku svozu starého šrotu. Ti jezdí naším “barriem” (naší čtvrtí) tak cca jen jednou za den, tak to není tak otravné a přijde mi to ještě stále srandovní. Dále tu máme pak už personalizované řevy prodejců čehokoliv: broušení nožů postaru na takovém tom polokole, prodej domácí zmrzky, domácích teplých i studených nápojů (tady je typické tejate, atole, tepache… vše samozřejmě se základem v kukuřici, jak jinak - pěkný přehled typických nápojů třeba tady, text španělsky), prodej zeleniny a ovoce (někdy přijede auto z farmy, někdy to paní tahají po taškách růčo), prodej drobných domácích potřeb, sladkostí, řezané i v květináči zasazené různé kytky a bylinky, ale takto se prodává třeba i ručně dělaný nábytek. Prostě z truhlárny pošlou chodit po městě týpka, který celý den na zádech tahá různě svázané třeba 2 stoly, 4 židle a 2 poličky… Prodává to obyč nelakované, nebarvené, takže pak máte pěkně prostor si to hezky doladit. V prvním bytě, co jsem bydlela s Carlosem, byla nevýhoda (a v něčem tedy i výhoda), že jsme byli sice adresou na hlavní docela rušné silnici vedoucí celým centrem, ale náš byt byl v tom baráku hodně vzadu, takže fakt někdy zaslechnout někoho byl problém a okna až na ulici jsme neměli, takže jsem musela chodit nakupovat na trh, a v době největší karantény, bohužel i do supermarketu, který byl jednu dobu, ještě tedy s pár menšími krámky s junk foodem, skoro jako jediný otevřený… Ale když jsem se přestěhovala v srpnu do baráku, odkud zároveň také z místní rodinné kavárny pracuji (o tom více níže), to byla jiná… protože vše je otevřeno přímo do ulice, tak jsem v podstatě už ani teoreticky nikam nemusela chodit, protože všechno dorazilo přímo ke mně pod nos… pak už bylo dobrý, že i místní prodejci věděli, co většinou od koho kupuji a rovnou už to měli připravené (třeba moje oblíbená paní s obří rukolou za dvacku, auto s ovocem, zeleninou, oříšky a domácími bonbóny ad.). Na druhou stranu, na tu zvukovou kulisu, která je během dovči “docela roztomilá”, jsem si ani po x návštěvách Oax, ani po půlroce s covidem tady, nějak tedy nezvykla... Zvlášť ne na ty popeláře, kteří byli zejména po srpnovém stěhování do novějšího bytu fakt slyšet vydatně.


Práce na dálku - kafe & online organizační vychytávky


11 - Zoomy, Hangouty, Whereby, … million školení, kariérových konzultací, většinou do ČR, ale také do Německa, Itálie, Guatemaly a dalších částí Mexika No a jak tedy vypadá moje práce tady? Když jsem tu jezdívala pracovat v době před-covidové, tak to bylo vždy v mých lektorských “low seassons”. Kdy se neškolí a pokud mám online cally, tak buď s individuálními klienty na kariérový koučink/poradenství, nebo s jsou to různé networkovací a business development video meetingy. Jinak většinu času tady píšu nové články, blogy, aktualizuji web a tvořím nové produkty (v Salvadoru a Guatemale vznikl www.KarierovyDiJAr.cz , v Guate a Mexiku později www.KarieroveKarTY.cz , ad.). To byl i původní záměr: nejen prchnout na začátku roku přes blátivou zimou v Praze, ale také skrz jinou kulturu (lidi, jazyk, jídlo, přírodu, umění, ...) čerpat inspiraci a pohled trochu odjinud. Časem jsem k tomu přidala také kariérové retreaty www.KarierovyRetreat.cz, kde propopuji moje oblíbné dva světy (latino a evropský) také pro ty, co za mnou přijedou. Takže ano, jsem tu zvyklá pracovat (zejména) online na dálku už x let. Jezdím sem i právě proto, že to místo to umožňuje (relativní bezpečí, neextrémní počasí a dobrý net & kafe:) Necestuji tu, žiji tu, jen mám část roku prostě jiný režim a jinou adresu. Užívám si, že mohu lidi i tu kulturu samotnou více do hloubky a tvořit nějakou důvěru, vazby s místními… Upřímně z Mexika jako celé obrovské země toho zase tolik (zatím) neznám. Ale to i většina Mexičanů - dobře projet tuto zemi je akce na celý život. Ale postupně se snažím po malých kouscích taky něco málo dalšího vidět. Většinou si dám volno třeba prvních 4-5 dní z pobytu, kdy jedu třeba přes nějaké místo, které neznám a dám si malou “poznávací dovču”. Takto znám kousek z Ciudad México, kousek z Yucatanu, ale jen okolí Meridy, kousek z Chiapasu, trochu Puebla… a pak některá místa jen, že se projíždí… ale nějak nemám v posledních letech potřebu kvantity zážitků, míst, fotek, ale spíše kvality… Samozřejmě tento set-up mně umožnil tady tuto nečekanou, trochu krizovou covid situaci, zvládnout finálně poměrně dobře. Být tu jako turista s jedním kufrem, bez znalosti jazyka a kontaktů, tak visím denně na helpline ambasády, ať mě odsud ihned dostanou:) Já vycházela z toho, že když je zavřená celá Evropa v karanténně a dá se pracovat stejně pouze na dálku, je zbytečné to finančně hrotit a kupovat neuváženě nový let. Rozhodla jsem se tu prostě čekat, až se otevře znovu Guatemala, ao pár týdnů (no, bylo těch týdnů finálně o dost více, než jsem čekala) se prostě vrátit později. Mezitím pracovat online. Jako v tu chvíli zbytek kancelářského světa. Nějaké zakázky odpadly (bohužel většinou ty lépe placené, nejčastěji firemní), ale naštěstí zejména neziskovky a také (pro někoho překvapivě) i veřejná správa zareagovali pružně a nechali se ode mě ukecat, že to, co jsem od jara (hlavně duben, květen, červen) měla školit osobně, zvládnu interaktivně i online… díky tímto za důvěru vám všem! Samozřejmě to byl nářez, protože vše jsem měla připravené pro školení on-site a jako vždy je jaro hodně workshopově intenzivní, takže bylo fakt několik týdnů, kdy jsem ráno začala školit, po té dala pár individuálek, večer vyřídila emaily a v noci upravovala workshop na další den… Kdo strávil karanténu se sluchátkama na uších ví, že je to fakt na hlavu… a opravdu jsem se těšila na červenec, kdy alespoň ob den budu mít pouze na psaní… ale fakt, díky bohu, za tu možnost samozřejmě. Pro práci online samozřejmě potřebujete: dobrý komp, dobrý internet, dobrá sluchátka a do rezervy mobil… naštěstí, díky dlouholeté práci na dálku jezdím vybavená. Vždy s 2 noťasy, 2 mobily, více sluchátky… po zkušenosti, kdy vám klekne všechno, kabel k notebooku a sluchátka rozkouše pes (i to se mi stalo:), něco vám tuhle zmokne, někdo vám něco sekne… je na práci na dálku potřeba být fakt se zálohou všeho… A díky bohu za všechny online backupy a cloudy, protože bez toho bych už taky byla několikrát bez dat a bez přístupu k penězům… A k těm penězům: btw v květnu jsem si měla skočit do banky vyměnit prošlou kartu… Naštěstí už několik let, i z takových “emergency” důvodů vozím jednu klasickou kartu a jednu Revolutku… vždy je zásada mít jednu Visa a jednu Maestro… ne všechny bankáče vždy berou vše… takže když mi klasická karta v květnu vypršela, tak mi rodiče poslali info k nové kartě a já si to spárovala s tou Revolutkou, která díky bohu vyprší až kdovíkdy… protože platit neustále WesternUnion nebo jakékoliv jiné řešení.


Caracol Púrpura - můj druhý domov a náhradní "rodina"