MILÝ BOTE, ŘEKNI MI, KDO JE TADY NEJŠŤASTNĚJŠÍ? (CZ)


Robot montující auto, robot třídící okurky podle tvaru, robot místo prodavačky v Tesco, roboti řidiči (historie sahá už skoro 100 let dozadu), roboti pracující v podmínkách, které jsou obtížné pro lidi (horko, zima, špatný vzduch…) - to nás, myslím, už nikoho nepřekvapuje. Co ale robot právník, robot učitel, robot spisovatel, robot malíř (ne pokojů, ale obrazů:), robot muzikant / skladatel, nebo robot, co vás má na starost jako zaměstnance - takový HR robůtek… to vše není budoucnost, ale už pár roků současnost. Vylepšovat dále algoritmy, neuronové sítě, které už vylepšují samy sebe, to problém není. Otázka je, jak se s tím jako lidi vyrovnáme? Na co vše časem budeme rezignovat a co si necháme jako to “naše”?

PROČ?

Protože mě na přelomu roku nějak trochu otravovaly všechny motivační emaily, články, blogy všech různých lidí kolem osobního rozvoje, tak jsem sama tak nějak “anti-salesově” rezignovala na něco podobného. I když bych asi dobře do toho schématu zapadla a možná prodala pár svých produktů, služeb takto pěkně zkraje roku, tak jsem s na místo toho připravila trochu opožděně takový rozjímavý blog o naší budoucnosti ruku v ruce s (ro)boty.

Samozřejmě nejsem žádný programátor ani datový analytik - takže moje úvaha jde spíš směrem, jak se na tento obor koukám s údivem i obdivem, a i trochu se strachem z neznámého jako profík, který pomáhá lidem se svým profesním rozvojem.

MALÉ HR INTRO

V říjnu minulého roku jsem měla na akci Top Vision “Training & Development Forum” workshopy na téma osobní značky zaměstnanců a práci s diJÁřem, který se k tomu dá používat. Bavili jsme se o tom, proč by každý jednotlivec měl přijmout zodpovědnost za rozvoj sebe samého a pracovat na sobě ve spolupráci s HR. Ne jen pasivně, a tak nějak automaticky, očekávat, co mu HR “naservíruje” a on to pak prostě (někdy tak trochu pasivně) zkonzumuje.

V době, kdy firmy bojují po pozornost šikovných lidí, možná trochu odvážná myšlenka. Nebude to trochu kontraproduktivní chtít po lidech něco víc než samotnou práci? Zvlášť když ostatní firmy se mohou ve své prezentaci, zvláště směrem k nadaným absolventům, přetrhnout nabízením fotbálků, kafe zadara a podobných, nechci říct blbostí, ale “nice to have” věcí, služeb? Je teď trochu móda říkat, co vše budeš moct, co ti dáme, co ti umožníme… A proti tomu najednou říkám, že práce na osobní značce je “vaše”. Ne vaše povinnost, ale něco, co za vás nikdo jiný nevyřeší a je potřeba do toho dát kus vás, kus vaší energie… Není to jen o tom se nějak na sílu prodávat, ale prostě se snažit porozumět sám sobě: odkud kam jdu, co mi dělá radost, v čem jsem šikovný, jaký potenciál mohu rozvíjet.

Pak jednu z diskusí na této akci dost rozvířil jeden pán: “Celá psychologie je blbost, pavěda postavená na chybných premisách a špatné metodologii většiny výzkumů. A to negativně ovlivňuje i HR. Myslím, že je čas přejít na komplet automatizaci a prostě jen doladit kvalitní algoritmy! Udělat z HR víc IT.” … tedy takto mi to utkvělo v paměti, možná to už interpretuji lehce zkresleně, ale sdělení bylo hodně “anti-člověčí” a “pro-robotické”:)

Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Jak vidíte, hlodá mi to v hlavě už přes 3 měsíce, … tak jsem si řekla, že si k tomu najdu více info a zkusím si díky tomuto blogu k tomuto tématu trochu uspořádat myšlenky, které jsou často dost protichůdné.

STROJE NÁM (SE)BEROU PRÁCI

S čím asi nelze polemizovat, je to, že pokrok nezastavíš. Takže i když moje prvotní reakce v mé hlavě byla negace (jasně, obranný mechanismus: popření:), je asi jasné, že rozbíjení strojů, co nám berou práci už máme historicky za sebou a řekněme si upřímně:

a) bylo to naprd a

b) práce je tak i tak furt dost (i když, ve srovnání s dobou průmyslové revouce, o dost jiné).

Když se díváme do historie automatizace, proč lidé stroje odjakživa stále více zdokonalují, tak si pravděpodobně odpovíme, že hlavní motivací bylo v minulosti prostě ulehčení práce. Neboli jak říká můj kolega Pavel: motorem pokroku je lenost. Za jednotlivce inovátory tam můžeme určitě hledat také motiv uspokojení ze samotného procesu objevování a zlepšování.

Hlubší / širší poznání nás posunulo bezesporu v oblastech zdraví (vyšší naděje dožití / střední délka života), dostupnosti potravin v mnoha částech světa bez ohledu na sezónnost… atp. Mě osobně ale zajímá náš svět práce a způsob jak se živíme, a to zejm. v zemích prvního a druhého světa.

Jo, ok, tady v těchto zemích už nepracujeme zpravidla od svítání do soumraku 7/12/365. Máme volné víkendy (alespoň teoreticky). Takže jo, nějaký pokrok tam bude. Ale na druhou stranu: co desítky až stovky emailů denně, co přesčasy (vč. víkendů), které jsou pro mnoho lidí “povinně volitelné”, abychom ten objem práce vůbec stihli? Místo bolavých zad od lopaty máme bolavá záda od hrbení se u kompu. Proč je, i přes veškerý technický pokrok, stále 4 hodinový pracovní den či 4 denní pracovní týden spíš vzdáleným ideálem než realitou většiny lidí?

Já osobně se fakt nebojím, že nám roboti seberou pracovní místa a my nebudeme mít co dělat (na to téma najdete spoustu článků, videí - já jsem pro vás vybrala TEDex video na téma Why we will never run out of the jobs - od Tima O’Reilly). Vzniknou stovky dalších, nových pozic (už xkrát omílaní řidiči dronů, manažeři počasí, chirurgové se specializací na rozšířenou / augmentovanou paměť, vertikální farmáři, wellbeing konzultanti pro seniory ad.) .

KDY UŽ TEDY BUDEME V ŽIVOTĚ / V PRÁCI ŠŤASTNĚJŠÍ?

Otázka, kterou si tedy stále pokládám, je náš život v práci opravdu o tolik snazší, a tím i lepší, šťastnější? Opět: pomíjím základní zdravotní témata, že neumíráme plošně na mor, ale hledám otázky a odpovědi v pracovní sféře. Tj. řeším ty cca tři horní levely Maslowovy pyramidy potřeb.

Mně osobně technologie umožňují skoro dva kvartály ročně pracovat z Latinské Ameriky, za což jsem mega ráda. Na druhou stranu nevidím, že by naše euro-americká společnost byla oproti té zdejší více spokojená. A netvrdím to tedy každopádně ani naopak. Zdejší velká města mají podobný rytmus a způsob života jako v Evropě vč. třeba hipstr čtvrtí:) Nicméně venkov je o poznání pomalejší a také o dost chudší.

Co tady pozoruji? Spousta “tech lidí” z Evropy, USA a dalších zemí podobného stylu a standardu života často paradoxně “prchá” právě i kvůli klidnějšímu životu do tzv. zemí třetího světa. A spousta chytrých a ambiciózních lidí z těchto zemí naopak směřuje za prací do zemí “prvního a druhého světa”, aby se mohli lépe/jinak/rychleji realizovat. Je to tak, to je asi naše lidské prokletí, že skoro každý klasicky touží po tom, co nemá:)

MIHÁLY - "EXPERT NA ŠTĚSTÍ"

A tady jsem se dostala kruhem trochu zpět. Když zaguglíte na téma štěstí, najdete různé studie, které sestavují žebříčky toho, co nás dělá šťastnými. Jedna studie uvádí př. pořadí: sex, alkohol, dobrovolnictví, péče o děti, hudba, čas s přáteli, záliby, ... Další: děti, partner, práce, která nás baví, fyzická aktivita, která nám dělá radost. Jenže tady samozřejmě záleží na metodice výzkumu, takže můžete najít x článků s x různými výsledky.

Podle mého názoru je na téma štěstí asi největší expert